TUNEL DO VĚČNOSTI – ZA HRANICI SMRTI

(Úryvky ze stejnojmenné knihy Leona Rhodese)

Dr. Moody se ve své známé knize Život po životě, publikované v roce 1975, stručně zmiňuje o tom, že spisy velkého švédského vědce a vizionáře Emanuela Swedenborga, sepsané více než dvě stě let před vznikem moderního výzkumu NDE (Near Death Experience, zážitky blízkosti smrti), již tehdy jasně popsaly všechny základní rysy a náhledy týkající se jevů NDE.

Následující úryvky jsou převzaty z knihy, kterou Leon Rhodes, sám výzkumník na poli NDE, věnuje nejenom tomu, aby poukázal na tyto nepopiratelné a zvláštní paralely a rozpracoval je, ale aby také na příkladu svých vlastních studií NDE ukázal, že význam Swedenborgových spisů je ještě daleko větší, než jak poukázal Moody, když se zmínil o jeho zkušenostně získaných poznatcích a o jejich shodě se současnými výzkumy. Autor knihy Tunel do věčnosti poukazuje na to, že zatímco člověk obdarovaný zážitkem NDE obvykle získá jen letmý pohled na realitu života po smrti, jenž obvykle netrvá déle než několik okamžiků, Swedenborg — protože mohl do této reality cestovat svobodně ze své vůle a činil tak opakovaně po dobu dvaceti sedmi let (!) — nám podal jasný a obsažný obraz světa, jehož popisy podané lidmi, kteří zážili NDE, jsou pouhou předzvěstí.

Je nepopiratelným faktem, že všichni jednou zemřeme. Možná že vy ani já nemáme tu nejmenší představu o tom, jak k tomu dojde, ale doufám, že v průběhu čtení této knihy objevíte, že smrt ve skutečnosti není tak hrozným předělem. Dnes již máme přesvědčivé důkazy na základě zpráv tisíců lidí, kteří měli zážitek blízkosti smrti, o tom, že neodvratný proces umírání není poslední kapitolou naší existence.

Neexistují dva lidé, kteří by prožili naprosto stejnou zkušenost, avšak mezi mnoha tisíci zážitky, které byly popsány, existuje pozoruhodná spojitost. Tyto opakovaně prožívané „základní zážitky” bývají v mnoha případech doprovázeny i dalšími prožitky jako nádhernou vůní či krásnou hudbou; někdy však člověk vypovídá i o něčem negativním či nepříjemném. Velmi významné jsou také následné účinky, které se projevují v pozdějším životě člověka po jeho návratu.

Existuje fascinující podobnost mezi NDE a duchovním světem, který popsal před více než dvěma sty léty švédský vědec a náboženský vizionář Emanuel Swedenborg. Četl jsem a vyslechl jsem mnoho set případů NDE, a podobnosti mezi tím, co Swedenborg tvrdil o tomto přechodu ze světa, který známe nyní, do života příštího světa, mě naplnily úctou. Jeho myšlenky o světě duchů a o životě nebe a pekla se dotýkají současného života stejně jako toho příštího.

Emanuel Swedenborg, uznávaný vědec a filozof, psal na stránkách svých třiceti teologických knih, že na proces smrti můžeme ve skutečnosti nahlížet jako na proces přechodu. Jde o přechod ze stavu „přípravy”, který nazýváme životem a který může trvat od několika okamžiků až po zralé stáří, do stavu „skutečného života”, pro který jsme byli stvořeni.

Zážitky blízkosti smrti nejsou vlastním životem po smrti. Jak přede mnou jednou poznamenal Kenneth Ring: „Lidé, kteří zažili blízkost smrti, nahlédli do příštího života vstupními dveřmi, ale Swedenborg prozkoumal celý dům!” Fenomény týkající se NDE jsou, jak uvidíme, fascinujícím a obsáhlým tématem, který je zároveň dost důležitým, vezmeme-li v úvahu, že se týká věčnosti — což je vskutku docela dlouhá doba.

Duchovní svět

obr. Dore: Dante And Eagel Můj vlastní zážitek, stejně jako zážitky stavu mimo tělo obecně, jsou dramatickým vstupem do duchovního světa. Swedenborg zdůrazňuje, že skutečný svět je svět duchovní, jehož existence si téměř nejsme vědomi. Nejenže všude kolem nás se stále nachází tento nádherný, neviditelný a neslyšitelný vesmír, obydlený duchy, kteří ve značné míře ovlivňují naše myšlenky i emoce, ale občas se stane, že jejich přítomnost můžeme vycítit. Můžeme si vybrat, a ve skutečnosti si také „vybíráme”, ke kterým duchům se připojíme a které necháme, aby ovlivňovali naše životy. Společenství s dobrými duchy může ve značné míře obohatit naše myšlenky a city, avšak místo toho velmi často necháváme nebo dokonce podporujeme nepravdivé duchy, aby v nás vzněcovali nálady a myšlenky, které škodí našemu duchovnímu prospěchu.

Výmluvný swedenborgián devatenáctého století Rev. Chuncey Giles napsal vynikající studii, která předkládá racionální pohled na předmět smrti. Kniha The Nature of Spirit and of Man as a Spiritual Being (Podstata ducha a člověka jako duchovní bytosti) byla poprvé vydána v roce 1867 a později byla přeložena do několika jazyků. Giles píše, že duchovní svět

Je zde, je všude kolem nás a je od nás oddělen pouze tenkým hmotným závojem. Jsme v něm i my, ačkoliv si toho nejsme vědomi. Člověk je duchem v lidské formě, a když je závoj hmoty nadzdvižen, duchovní svět, ve kterém již předtím žil, se mu odhalí. Neodešel na žádné vzdálené místo. Nezměnil se. Vidí stejné bytosti, které byly kolem něj — a to velmi blízko — již předtím, než došlo k nadzdvižení závoje z jeho očí.

Člověk je ve své podstatě duchovní bytostí, duchem v lidské podobě; je vnitřně uspořádaný jako člověk, s duchovními smysly přizpůsobenými k vnímání duchovních předmětů a s přírodními smysly přizpůsobenými pro přírodní předměty, takže hmotné tělo není žádnou vlastní součástí člověka, ale pouze něčím, co udržuje a tvoří základnu pro duchovní částice, ze kterých je vlastní člověk vytvořen; nástroj, který používá k tomu, aby zdokonalil svou duchovní organizaci a položil základy k vytvoření vyšší struktury svého příštího života.

Duchovní svět, ačkoliv neviditelný, je kolem nás po celý náš život. Naše místo a okolnosti v onom světě jsou příčinou našeho lidského narození a toho, že jsme zde připravováni pro život věčných bytostí.

Součástí NDE jsou, jak jsme viděli, zážitky mimo tělo, během kterých duch umírajícího opouští své tělo, ale stále ještě zůstává do značné míry v tomto světě. Člověk, který to zakouší, si je vědom svého okolí, jednání a slov jiných osob, a pozoruje skutečnosti, které by mohly být posledními momenty jeho pozemského života. Přístup umírajícího, vznášejícího se někde nad hlavami ostatních, je překvapivě neúčastný ke všemu, co se děje, a nesdílí se svými vzlykajícími přáteli a příbuznými jejich zármutek. Později je velmi věrohodným svědkem všech událostí, přestože téměř neživotné tělo ležící dole bylo jeho vlastní. Jeho pohled na věc se naprosto liší od pohledu ostatních účastníků či diváků, protože je založen na zkušenosti, která není z tohoto světa.

Skutečnosti posmrtného života

V průběhu dvaceti sedmi let, v nichž se Swedenborg pohyboval mezi duchovními světy a přírodním světem, psal velmi obšírně o tom, co tam viděl a slyšel. Jeho velmi detailní popisy značně přesahují zážitky z blízkosti smrti. ()

Lidé, kteří zažili NDE, často vypovídají o tom, že se setkali s duchy, se kterými neverbálním způsobem hovořili. Šlo o výměnu myšlenek bez užití řeči, kde myšlenky samé byly mnohem důležitější než pouhá slova. Komunikace v obrovském duchovním světě svými možnostmi daleko přesahuje způsob řeči, jaký známe dnes.

Neverbální řeč lze nazvat přenosem myšlenek. Kdo z nás nepocítil nikdy zklamání z toho, že se marně snaží sdělit nedostatečnými a neohrabanými slovy jakéhokoliv jazyka nějakou významnou zprávu? Stejně obtížná může být i naše snaha popsat jediným slovem západ slunce či vysvětlit naši vnitřní reakci na nějaké hudební dílo. V duchovním světě však myšlenky a ideje stojí nad pouhými symboly a mohou být předány druhé osobě velikou rychlostí a velmi zřetelně. V Nebi a pekle, odstavci 248, Swedenborg píše, že „řeč andělů nebo duchů plyne nejdříve do myšlenek člověka a pak vnitřní cestou do jeho sluchových orgánů, a tak se šíří zevnitř”. To naznačuje, že zde dochází ke spojování myslí.

Dalším rysem zážitků NDE, o kterém vypovídají lidé, kteří navštívili odlišnou realitu, je skutečnost, že v duchovních světech neexistuje čas ani prostor. V raných fází NDE je člověk jaksi osvobozený od hranic prostoru a času, pluje tmavým tunelem a dostává se do nádherné krajiny. Jedna žena vypráví, že v dálce spatřila skupinu lidí, a chtěla zjistit, kdo jsou, takže si přála, aby byla u nich — a náhle se ocitla uprostřed skupinky a vítala se se starými přáteli. I jiní vyprávějí o tom, jak se pohybovali z místa na místo pouhým myšlením.

Swedenborg tvrdí, že „myšlenka zpřítomňuje”. Jinými slovy, když pomyslíme na jistého člověka, tento člověk se objeví. Také platí, že být někomu v duchovním světě nablízku opravdu znamená, že máme k danému člověku blízko či jsme si podobní ve svých sklonech a myšlenkách. Tuto skutečnost názorně vyjadřuje například událost, když se skupina lidí sejde jednoduše proto, že se zajímá o stejnou věc. I když nemusí být vždy tak jednoduché představit si tuto vnitřní podobnost, uvědomujeme si i v našich životech, jak jsme si s někým blízcí či vzdálení podle toho, zda sdílíme stejné náklonnosti či myšlenky. Řečeno jednoduše:

Navzájem blízko si jsou ti lidé, kteří jsou v podobném stavu, a ti, kteří jsou od sebe daleko, jsou v rozdílných stavech. Prostor v nebi je tudíž vnější okolností nacházející se v souvztažném vztahu s vnitřním stavem člověka. Ze stejného důvodu jsou od sebe vzdálena jednotlivá nebe, stejně jako společenství v každém nebi a jednotlivci v každém společenství. Emanuel Swedenborg, Nebe a peklo, odst. 193

Do duchovního světa dospějeme celí, ne pouze s celou pamětí, která nám promítne „přehled našeho života”, ale také se všemi svými láskami a názory. Samozřejmě si s sebou také přineseme spoustu nečistých lásek a nepravdivých představ, kterých nás nikdo druhý nezbaví. Naopak bude jen na nás, které názory a lásky si budeme přát ponechat a které odmítneme.

Proces svobodného rozhodování se úzce váže k „životnímu přehledu”, protože prožijeme znovu ona rozhodnutí, která jsme učinili za svého pozemského života. Znamená to, že si s sebou nemusíme brát všechny své myšlenky a fantazie, které jsme si vytvořili od svého mládí, ale budeme mít šanci znovu vše přehodnotit. ()

A tak se postupně, krok za krokem, staneme tím, kým opravdu jsme, protože v tomto světě, kde ostatní mohou číst naši mysl, neboli kde naše sféra či aura na nás ihned prozradí, kým opravdu jsme, nám nebude stát v cestě žádná přetvářka. A protože jsme každý jiný, budeme tímto procesem v duchovním světě přirozeně přitahováni k těm místům a lidem, kde se budeme cítit dobře. Tam, mezi lidmi podobného uzpůsobení, jako je naše, se budou moci i naše specifické schopnosti a radosti uplatnit co nejsvobodněji, ve vztazích k druhým. Zjistíme, pokud to již nevíme, že v duchovním světě každý využívá své specifické schopnosti k tomu, aby dělal něco pro druhé.

Smrt a blízkost smrti

Poslední okamžiky člověka na zemi jsou již po dlouhé věky obestřeny strachem a představami a daly vznik mnoha pokrouceným vírám. Pro velké procento obyvatel je smrt jedinou událostí, díky které se o nich objeví zmínka v místních novinách. Býváme také zaplavováni výrazy jako „odejít na místo posledního odpočinku”, a to navzdory mnohem důležitější zprávě z Nového zákona: „Není tam! Vstal z mrtvých!”

Rev. Chuncey Giles tuto skutečnost dále ilustruje v knize The Nature of Spirit:

Jestliže smrt znamená konec naší individuální a vědomé bytosti; jestliže nezbude nic než popel či nehmotný dým, který stoupá vzhůru a smísí se s jinými prvky; jestliže všechny naše naděje, vznešené cíle, vědomí našich schopností poznávat, a štěstí, které se sotva začalo rozpínat — jestliže to vše bude přerváno smrtí a pohřbeno v hrobě, potom je člověk opravdu tou největší záhadou ve vesmíru. () Pokud však smrt je pouze naplněním prvého krátkého běhu života, jeho prvého krátkého letu; pokud označuje konec pouhého období klíčení, doby rašících nadějí, vznešených cílů a vzcházejícího vědomí tužeb, které nemohou být naplněny žádným pozemským dobrem, ale jsou pouze chvějícími se zárodky schopností, které jednou vykvetou a přinesou nesmrtelné ovoce; pokud člověk zanechá v hrobě pouze plenky svého duchovního novorozenectví a povstane odtud jako z hlubokého spánku, v dokonalé lidské podobě, s veškerou pamětí a s vědomím svého individuálního bytí, aby nastoupil na cestu nekonečného vzestupu, na které se jeho naděje změní v naplnění, a cíle v dosaže-ní — potom je smrt obrovským krokem do života.

Dále Giles rozvíjí působivou analogii, ve které se zabývá otázkou rozlomení omezujících pout fyzického těla:

Rostliny i zvířata dosahují dokonalosti postupnými kroky, z nichž ty nižší slouží jako příprava pro vyšší. Když se provede vyšší krok, prostředky, pomocí kterých se vykonal, se stanou břemenem a bývají odhozeny. Přírodní svět je plný příkladů tohoto zákona. () Vezměme si například vrabce ve vajíčku těsně předtím, než rozbije stěny svého vězení a vyletí na vzduch. Máme zde plně organizovanou bytost, a přesto ne takovou, jejíž orgány by byly adaptovány na její současné podmínky. Má kosti, svaly a peří v každém ohledu speciálně přizpůsobené pohybu ve vzduchu. Každá součást vrabce je sestavena tak, aby byla co nejlehčí, a jeho svaly jsou uspořádány a sestaveny v orgány takovým způsobem, aby dávaly tělu sílu tam, kde jí má nejvíc zapotřebí. Křídla jsou sestavena do takového tvaru, aby rozrážela vzduch a nadzvedávala jej. Vrabec má oči, aby viděl, plíce, aby dýchal, a hrdlo, aby zpíval. Ve skořápce však žádnou z těchto schopností uplatnit nemůže. Představme si, že by si byl svého stavu, zatímco by si tam tak ležel ve svém vajíčku, vědom, ale neznal by žádný jiný svět než ten, ve kterém by přebýval. Snad by pocítil chuť roztáhnout křídla a rozeznít své hrdlo zpěvem, ale ani pro jednu z těchto činností by neměl žádné vodítko. Kdyby o tom přemítal, tak jak to dělá spousta lidí, asi by si řekl: „Není tu nic, co by mě uspokojilo či potěšilo; nevím však nic o tom, co je za tím. Tato skořápka je hranicí mého vesmíru. Kdyby se zničila, mohl bych propadnout zkáze nebo se rozpustit mezi ostatní prvky.”

Věříme však, že každá kost, sval i pírko, každý vnitřní i vnější orgán je pravým prorokem svého budoucího stavu. Víme také, že každé proroctví bývá naplněno. Tyto orgány předvídají jiný svět nevýslovné dokonalosti ve srovnání s oním světem, ve kterém se vytvářely. Prorokují o vzduchu a o světle, o radostných písních a společných letech, o semenech a všelijaké potravě — a každé proroctví bývá splněno do puntíku.

Bez vášnivě poetické prózy Chuncey Gilese by to nebylo to pravé, avšak jedním z nejčastějších výrazů lidí popisujících NDE bývá prohlášení: „Bylo to opravdové!”

Božský plán

Swedenborg věřil, že Bůh, který je sama podstata lásky či láska sama, stvořil vesmír proto, aby nám mohl darovat požehnání věčného a šťastného života. Bůh nenutí lidi, aby byli dobří, a jejich pravé štěstí závisí na jejich vlastním rozhodnutí, co budou ve svém životě sledovat. Božím záměrem je poskytnout nám v přírodním světě veškeré možnosti, abychom se mohli vyvinout v anděly, kteří žijí věčně v nebi. To zahrnuje všechny lidi žijící na všech místech — dokonce i ty nejprimitivnější a nejizolovanější lidi na této zemi.() Je mým osobním přesvědčením, že fenomén zážitků blízkosti smrti je součástí velkého božského plánu, abychom došli co nejlepšího osudu.

Nejsložitější okamžik posmrtných zážitků se týká bodu, kdy lidé prožívající tyto zkušenosti dosáhnou oné hranice, kde se musí rozhodnout, zda půjdou dál, nebo se vrátí. Co by pro ně mohlo být tak důležité, aby se mohli chtít vrátit? Ti, kteří nám o tom vyprá- vějí, hovoří o mnoha důvodech — např. že se chtěli „postarat o děti”, „pečovat o starou matku”, „dokončit rozdělanou práci”. Tyto důvody mohou opravdu sehrát svou úlohu, ale je velmi pravděpodobné, že jejich návrat a uzdravení po tom, co nahlédli do vyšší existence, má daleko hlubší důvod, než jsou sami schopni postřehnout.

Vše, co se stane kterémukoliv jedinci či lidstvu jako celku, má v rámci božského plánu za účel posloužit nejvyššímu štěstí. Znamená to, že musel existovat důvod pro to, aby třináct miliónů lidí zažilo zkušenost blízkosti smrti — toto velké dobrodružství přechodu do vyšší reality vědomí. Každý z nich sehrál svou jedinečnou úlohu v tom, že pomohl lidskému vědomí postoupit z úrovně primitivních znalostí k lepšímu porozumění Božímu cíli pro lidstvo. Zkušenost je transformovala, změnila je na moudřejší a lepší lidi. Kromě toho měla vliv i na všechny lidi v jejich blízkosti. Nemocnému či zraněnému člověku na prahu věčnosti se přihodilo cosi obrovsky významného, ale přihodilo se to také dalším lidem včetně blízkých příbuzných a milovaných, kteří by jinak hluboce truchlili nad jeho smrtí.

Je opodstatněné předpokládat, že mnoho uveřejněných případů NDE ovlivnilo stovky lidí. V každém případě zážitek v sobě obsahoval poučení nebo objev a často se v něm citově zúčastnila spousta lidí. Výsledkem bylo, že těmito osobními zážitky byla značnou měrou ovlivněna i velká část veřejnosti, přestože vypravěč mohl být cizí osobou. Mnoho knih popisujících NDE se stalo bestsellery, což znamená, že tento předmět zaujal tisíce lidí. Mnozí navštívili různé přednášky, protože cítili, že setkání nějakého člověka se smrtí může mít důležité poselství i pro ně. Stručně řečeno, lidstvo prošlo v posledních dvaceti či třiceti letech duchovní proměnou, která může významně ovlivnit každého z nás.

Zážitky blízkosti smrti se nepochybně vyskytovaly již v průběhu minulých věků, ale lidé o nich mlčeli, protože nechtěli, aby je druzí zesměšňovali či zpochybňovali jejich příčetnost. V současné době je západní kultura přístupnější přijetí fenoménu NDE. Lidé jsou o duchovních poznatcích lépe informovaní a informace o NDE se šíří lépe než v minulosti.

Výbuch zájmu po vydání Moodyho knihy Život po životě lze z velké části přičíst faktu, že lidí, kteří „zemřeli” a „zotavili se”, bylo velké množství, a všichni získali silnou víru v jiný typ existence. Když prostřednictvím tisku a věrohodných tvrzení zjistili, že nejsou sami, vyšli ochotně ze svého úkrytu. Když však vyšli ven, aby sdíleli i s ostatními své příběhy, setkali se, jak se obávali, s chladným skepticismem. Bylo jim řečeno, že jejich halucinace jsou výsledkem léků, nedostatku kyslíku, autohypnózy nebo endorfinů. Byli to samozřejmě odborníci — lékaři, psychologové, duchovní a další — kte- ří odporovali nejdůrazněji. Přesto NDE nemůže být jednoduše popřeno. Zážitky NDE byly skutečné pro ty, kteří je zažili — jak by však tomuto dobrodružství mohli porozumět či přijmout jeho realitu ti, kteří je nezažili?

Sny jsou pro toho, kdo sní, skutečné. Existuje mnoho lidí, kteří berou sny celkem vážně, ale ti, kteří prošli zážitky NDE, si stojí jednomyslně za tím, že nejde o sen. Jeden z těchto lidí mi řekl: „Bylo to reálnější, než jste vy”. Také na rozdíl od mnoha snů si lidé pamatují NDE do detailů.

Během těchto zážitků milióny lidí neměly zrovna příjemné (a několik z nich mělo nepříjemné) vize. Tvrdí, že zatímco jejich tělo tiše leželo, oni toto tělo viděli (se zavřenýma očima) a pozorovali lidi stojící okolo, slyšeli, o čem si povídají. Cítili, jak jsou z těla „vytahováni”, a pak si tam jen tak poletovali vzduchem a cítili se dobře! Hovoří o průchodu temným tunelem, o tom, jak se přiblížili nepopsatelnému a nevýslovnému světlu a vstoupili do nádherné nové reality zabydlené duchy, které často rozpoznali jako své přátele. Pokud všechny tyto věci tak vehementně popisují jako „skutečné”, pak musíme poopravit svůj pohled na to, co to skutečnost je.

Napsat Komentář

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík