Je původcem víry v Boha Nucleus accumbens v naší hlavě?

Neustaneme ve svém hledání.
A na jeho samém konci
se dostaneme tam, kde jsme začali,
a toto místo poznáme poprvé.

  1. S. Elliot, Čtyři kvartety

Po celou dobu lidské existence člověk hledal někoho, kdo stvořil tento svět a dal život člověku. Každá z lidských kultur nacházela Stvořitele v jiné podobě. Teprve současná věda vybavená moderními vyspělými technologiemi umožňujícími nahlédnout do samé podstaty hmoty k takřka samému počátku vesmíru nám svou autoritou sděluje, že Ho nikde nenalezla.

Přesto některá výzkumná vědecká pracoviště nenechává lidská víra v Boha klidnými. Snaží se přijít na kloub, oč tu vlastně jde, jak si vysvětlit, že se tuto víru dosud nepodařilo vymazat z mysli a srdce člověka žádným Bohu nepřátelským režimům, kulturním revolucím ani samotným církvím ba ani moderní vědě. Někteří vědci se proto ptají: lze nalézt v mozku člověka centra či oblasti, kde vznikají náboženské duchovní prožitky, kde se věřící cítí Bohu blíž?“ Některá vědecká pracoviště pomocí moderní lékařské techniky, zejména té zobrazovací, jakou je magnetická rezonance, se pokusila ono inkriminované místo, snad rovnou linku vedoucí k Bohu objevit nebo naopak prokázat, že nic podobného neexistuje a víra je pouhým reliktem počátku lidského vývoje, kdy člověku umožnila vyrovnat se s nepochopitelnými jevy nepřátelské přírody.  Neboť, „jak sami vědci uvádějí, stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe. Podle nich by pochopení motivace a chování náboženských komunit mohlo přispět k omezení zla a utrpení ve světě.“

Naposledy O.S.E.L. (Objective Source E-Learning) informoval o výsledcích výzkumů, které se této oblasti věnovaly před dvěma lety týmy Gopikrishna Deshpande z Univerzity v Auburn. Nyní jsou to novější poznatky od party lékařů z University of Utah. Ti ke svému pokusničení vybrali dvacítku mladých věřících okolo třicítky. Pochopitelně, že všichni dotyční souhlasili a věděli, že pokus má za cíl sledovat, co se děje v jejich mozku. Jednak při běžných záležitostech, ale také ve chvílích, kdy se obrací k Bohu a otevírají se jeho vůli.

Tak se stalo, že mladí muži a ženy, praktikující bohoslužby se zhruba dvouletou misijní službou, kteří se netajili s tím, že vyznávají Ježíše Krista a že při modlení k němu prožívají uspokojení, se podrobili testům za kontrolovaných podmínek v laboratoři magnetické rezonance. Aby se při tom podmínky co nejvíce přiblížily realitě jejich klasických bohoslužeb, během skenování mozků účastníkům pouštěli audiovizuální projekci s předčítáním citátů a nechyběl ani typický zvukový a hudební doprovod.

Pokud při modlení ve chvílích, kdy se tzv.  dávali k dispozici moci Stvořitele se slovy „Ne má, ale Tvá vůle se staň“, prožívali pocit vnitřního uspokojení, měli za úkol zmáčknou tlačítko. Na nich samotných pak také bylo hodnotit, jak silný byl jejich duchovní prožitek.

Výsledky nepřekvapily. Potvrdily očekávání, a pocity vlastního uspokojení odpovídaly tomu, co změřila magnetická rezonanace. Testantům se v mozku „rozsvěcovalo“ centrum nucleus accumbens v levé i pravé polovině mozku a „mačkání knoflíku“ časově korelovalo s maximem zjišťovaným rezonancí. Rozmezí bylo dvě až čtyři vteřiny, přičemž  magnetická rezonance byla v detekci stavů uspokojení o poznání „rychlejší“.

V podstatě to vše zapadlo do pozorování jiných týmů, které se zabývaly prožitky ve chvílích vrcholných zážitků z hudby, projevů mateřské lásky i té romantické, kdy se zamilovaný reaguje na promítání tváří vyvolené (vyvoleného).

Prakticky stejné reakce mozek vykazuje také ve chvíli, kdy si drogově závislý udělá dobře. I euforie narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ aktivuje oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“, pročež se mu také někdy říká „cyklus odměny“.

Nucleus accumbens, centrum potěšení a závislosti, si propojením s oblastí striatum a frontálním lalokem, „svou vůli“ dokáže prosadit. (Kredit: NIH) 

I tentokrát byl personál sledující monitor, podle toho kdy se daná oblast dotyčnému „rozsvěcuje“ a signalizuje zvýšenou aktivitu, schopen určit, kdy u něj přichází maximum duchovního prožitku. Duševní rozpoložení a stav, který následoval uvolněním mozkových mediátorů s následnými dopady na tlak, tep,… byli vědci schopni detekovat s předstihem jedné až tří sekund. Tedy v době, než si to sám dotyčný byl schopen uvědomit. V bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní. A to v testech, kdy na kladené otázky měl dotyčný odpovědět „ano“ či „ne“. I tehdy se jim podle žhavení patřičné oblasti v mozku, dařilo předpovídat, jaká bude odpověď a rovněž o něco dříve, než to skenovaný sám věděl a než se slovně, nebo pokynem stačil „vymáčknout“. 

Na adresu neurovědců se ale vzápětí začala snášet velká kritika. I když pokus prováděli na mormonech, poznatky lze zobecnit. A v tom je nejspíš ten zakopaný pes nevole. K nějakému bohu, náboženství a víře v nadpřirozeno, se ve světě hlásí 5,8 miliardy lidí.  Vědci svým způsobem tak naprosté většině obyvatel planety neříkají nic menšího, než že v náboženských zkušenostech si s nimi pohrálo centrum odměny.  Což se dá interpretovat i tak, že vlastně v zastoupení boha, uctívají jen svůj vlastní mozek.

Spirituální prožitky mocně stimulují centrum odměny. (Kredit: Anderson lab. Univ. Utah) Literatura: Michael A. Ferguson et al, Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons, Social Neuroscience (2016). DOI: 10.1080/17470919.2016.1257437

University of Utah Health Sciences

Autor: Josef Pazdera Datum: 30.11.2016

Převzato od: http://www.osel.cz/9120-u-mormonu-se-mozek-odmenuje-bohem.html

Jakou novou informaci nám závěr tohoto výzkumu ve skutečnosti přináší? Tu, že hluboké spirituální prožitky slasti se nacházejí v centru odměny, v témže centru, kde rovněž prožíváme vrcholné zážitky z hudby, projevy mateřské lásky i té romantické, kdy zamilovaní reagují na promítání tváří vyvolené či vyvoleného? Jak jinak a kde jinde by se slast spirituálního prožitku ve hmotném těle mohla projevit než v oblasti mozku, která je schopna slast či odměnu vyvolat?

To, co tito vědci ostudně vyzkoumat opomenuli, je kvalita jednotlivých prožitků, zejména pokud dávají rovnítko mezi „euforií narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ s prožitky mladých věřících“. A nejen to. Snad by bylo vhodné doložit výzkumem i to, kam zavede člověka opakovaný zážitek blízkosti Boha a kam opakované euforie šlehnutí drogy. Že stejnou odezvu center odměny zaslouženě prožívá sportovec, pakliže zvítězí a vítězství ho motivuje k ještě lepším výkonům dokážeme rovněž pochopit. Že opakované prožitky narkomana vedou k destrukci jeho lidské osobnosti, to víme také. Snad i zloděj po úspěšném bohatém lupu prožívá slast a zároveň novou chuť pokusit se o to znovu. Proč nepoctivci, podvodníci a tuneláři, přestože naloupili z veřejného bohatství tolik, že by to vystačilo na desítky rozmařilých životů se nikdy nenasytí? Nedá se snad rovněž předpokládat, že i u těchto lidí se „aktivují oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“ a motivují je k dalším loupežím?

To, oč tu běží, není centrum odměny či potěšení, ale centrum prožitku lásky. Lásky matky i otce ke svému dítěti, k milované osobě, lásky k Bohu, ale i ke sportu, zvířeti nebo naproti tomu zlé lásky k moci, vládnutí, penězům, podvodům, krádežím, alkoholu, smilstvu, a podobně. Tedy lásek, které člověka zušlechťují nebo naopak deformují a zároveň směrují k nebi nebo peklu.

Je tady ovšem něco podstatně závažnějšího. Na výzkumném projektu za zcela nedostatečné šíře záběru, tj. neprověření všech zásadních  souvislostí je jediným výstupem výzkumu generalizované prohlášení, že předmětem víry a uctívání není Bůh, ale lidský mozek. Věda, za níž se tu vydává pseudověda, posiluje své „zjištění“ argumentem: „v bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní“, aby „autoritou vědy“ lidem sdělila a stvrdila, že Bůh neexistuje.

Jaký názor vztahující se k centrům odměny či potěšení zaujímá E. Swedenborg? Ve vztahu k nim zdůrazňuje tzv. „pravou manželskou lásku“. Sděluje nám, “… že manželská láska, pokud jde o její podstatu je základem všech nebeských, duchovních i přírodních lásek. Vzniká totiž z manželství dobra a pravdy a z tohoto manželství pocházejí všechny lásky, které formují nebe a církev v jednotlivci. Dobro v tomto manželství vytváří lásku a pravda moudrost… Všechny rozkoše, které člověk pociťuje, ať jsou jakéhokoli druhu, mají s touto láskou něco společného. Láska se projevuje prostřednictvím těchto rozkoší a dokonce jejich prostřednictvím existuje a žije. Lidé vědí, že rozkoše rostou a prohlubují se natolik, nakolik se prohlubuje láska a také nakolik se náhodné city dotknou vládnoucí lásky.

Protože manželská láska je základem všech dobrých lásek a je vepsána dokonce v každém rysu každého člověka, převyšují její slasti a rozkoše všech ostatních lásek a poskytuje jim tyto rozkoše podle toho nakolik je s nimi přítomna a sjednocena. Je to ona, která rozpíná nejvnitřnější části mysli a zároveň i nejvnitřnější části těla, jako lahodný proud, který jimi protéká a otevírá je.

Do této lásky byly zahrnuty všechny rozkoše od první až do poslední, protože její užitek převyšuje užitky všech ostatních lásek. Tímto užitkem je šíření lidského rodu a proto i nebe andělů… Je ovšem nutno dodat, že pravá manželská láska je dnes natolik vzácná, že lidé obecně o její existenci vůbec nevědí. Protikladnou této lásce je láska smilná. Smilná (zlá) láska způsobuje, že se člověk stává stále méně člověkem, zatímco díky manželské lásce se člověk stává člověkem stále více.

 (E.Swedenborg: Manželská láska, str. 38,39)

Nejproslulejší český léčitel a jeden z jasnovidných „ fenoménů 20. století“, kněz František Ferda, člověk, který – dle vlastního odhadu přinesl zdraví sedmdesáti tisícům trpících, často i těm, v jejichž případech se lékařská věda vzdávala naděje, v souvislosti s dědičností často říkal: „Za hříchy (zlé lásky) na duši trpíme až po sedm pokolení, za hříchy na těle většinou po čtyři pokolení.“

            MuDr. J. Tollinger byl mnohem přísnější, byl přesvědčen, že ještě můžeme pykat za některé tělesné neduhy dokonce i v třinácté generaci a dodával: Ať to jsou čtyři nebo třináct generací, mělo by to vést k jednomu neúprosnému zákonu: „Dokud jsme se definitivně nezhostili role rodičů, měli bychom se starat jak o svou duši, tak o své tělo. Co v mládí nezodpovědného posbíráme, mohou naši potomci – vnuci, pravnuci, prapravnuci a další již od dětství pociťovat. A tak v rodině se nám může objevit pradědeček v roztomilém mrněti se všemi jeho chorobami, cnostmi i nectnostmi. Dnes už víme, že nejsou jen klasické dědičné choroby jako hemofilie nebo polycystóza  ledvin, ale můžeme dědit takřka všechno.

(Zdeněk Rejdák:Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou, str.18)

           

            K tomu lze dodat, že páter Fr. Ferda zemřel v roce 1991. Obor, který se v rámci genetiky výše uvedenou problematikou zabývá, v té době ještě neexistoval. Proto se jeho výzkum nachází takřka na samém počátku. Nazývá se Epigenetika.

Existují jevy, kdy jednoduchá složka  výživy (vitamín, jed), nebo vystavení dalším nejrůznějším vlivům vnějších podmínek (může jít i o chování), tlumí a nebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu, i k horšímu. A pokud se tak děje bez toho aniž by vlastní genetický kód  jakkoli změnil, jde o epigenetiku. 

            Jde o to, že vystavení vnějším podmínkám spouští v těle chemické změny, některé z nich mobilizují skupinu molekul, kterým říkáme metylové skupiny. Metylové skupiny se dokáží  přitulit ke spuštěným  genům, a přilepit se na jejich řídící úseky. Tím  jejich funkčnost na čas utlumí. Umí ale i působit opačně, výkon jiných genů zase posílit. Epigenetickými vlivy se účinek genu dá posouvat od jedné mezní polohy ke druhé. Vlastnost, kterou gen řídí se tak může měnit, alteruje.

Hádat se o to, zda mají větší vliv na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější prostředí, je nesmysl. Obojí je spolu nerozlučně provázáno spletitým předivem vztahů. Nejen strava, ale nyní už i prožitek se může projevit prostřednictvím vyvolaných biochemických změn, které ve svém důsledku  určují genům, zda se mají projevit a jak moc se mají projevit.  

Zajímavé je, že ačkoli k těmto změnám dochází nejčastěji ve stádiu embryonálního a nebo  fetálního vývoje, výsledek ve formě náchylnosti k nemocem, a nebo změn v chování, se ukáže až v dospělosti. To znamená, že toto ovlivnění genů určitou dobu trvá a může se tedy přenášet z jedné na další generaci.

           Převzato od: http://www.osel.cz/1516-epigenetika-je-o-tom-co-jime-jak-zijeme-a-jak-se-mame-radi.html  –  kráceno)

Technologicky vyspělá moderní věda dnes dokáže vhlédnout i do těch nejmenších struktur živého organizmu a odhalit jejich vzájemné interakce. A byť nebylo jejím záměrem, přesto tu nakonec potvrzuje pravdivost poznatku, k němuž tu člověk, léčitel páter Ferda, dospěl duchovním vhledem.

Oficiální věda stále odmítá možnost poznání skutečnosti jinak než prostředky materiálního světa. A to přesto, že nejzásadnější objevy, na nichž stojí, se udály právě takto. Naproti tomu „Moderní filozofie vědy dnes všeobecně uznává, že intuitivní vhledy tohoto druhu představují nedílnou a významnou součást vědeckého zkoumání přírody… Tato skutečnost se odráží i v každodenním jazyce, kde o těchto výjimečných výtvorech hovoříme jako o „božské inspiraci“, nebo daru „od Boha“.

Snad nejslavnějším příkladem je Einsteinova teorie relativity, jejíž principy mu byly odhaleny v podobě kinestetických vjemů ve svalech. Jiným příkladem je Teslova konstrukce prvního plně fungujícího generátoru střídavého proudu, jehož konkrétní prototyp se mu zjevil jako vize. Podobné tvůrčí vize měl u dalších vynálezů… Karl Fridrich Gauss…téměř okamžitě dokázal provádět úžasně složité výpočty a popisoval, že jeho vědecké a matematické vhledy k němu skutečně přicházejí rychlostí blesku – „z Boží milosti“… Diskuse o metodě Reného Descarta, knize, jež formovala celou strukturu západního poznání a položila základy moderní vědy, poskytly autorovi tři vizionářské sny a jeden „sen uvnitř snu“, který poskytl klíč pro výklad rozsáhlejšího snu.

( Stanislav Grof: Holotropní vědomí, str.163-4, kráceno.)

Jaká ironie, že celá budova racionální, redukcionistické a pozitivistické vědy, která dnes odmítá „subjektivní poznání“, byla původně inspirována zážitky ve změněném stavu vědomí. Kde by se dnes mohl nacházet tento svět, kdyby právě věda byla pokornější. Vědci nemohou vinit Boha z toho, „…že stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe.“  Vždyť je to právě věda, jejíž nejvýkonnější mozky se účastní na eskalaci válečných konfliktů tím, že pro zbrojní koncerny vymýšlejí stále novější a sofistikovanější zbraně se stále vyšší účinností zabíjení. Zbraně, které stárnou a je nutno je zužitkovat, zaplatit a ověřit účinnost nových v dalších válkách, které jeho byznysmeni dokáží vyvolat kde se jim zamane, zejména tam, kde na tom nejvíce vydělají… Pro tuto vědu je skutečný Bůh, takový jakým opravdu je, nebezpečný.  Náboženská praxe, jež má dopady o nihž  tu vědci hovoří, nemá s Bohem naprosto nic společného. A nemají s Ním nic společného ani ty církve, jejichž praxe a dogmatická nauka k tomuto stavu světa přispívají.

***

Literatura:

  1. Swedenborg:  Manželská láska, překlad Lenka Máchová

Zdeněk Rejdák: Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou

Stanislav Grof: Holotropní vědomí

http://www.osel.cz/9120-u-mormonu-se-mozek-odmenuje-bohem.html

http://www.osel.cz/1516-epigenetika-je-o-tom-co-jime-jak-zijeme-a-jak-se-mame-radi.html 

Autor blogu: Roman Kočur

Napsat Komentář

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík