DUCHOVNÍ VÝVOJ ČLOVĚKA

pojetí znovuzrození podle E. Swedenborga
Zlo „já“ a účinná láska

Byli jsme stvořeni takovým způsobem, že vše, co chceme, myslíme a děláme, se nám jeví tak, jako by nám to bylo vlastní, a pocházelo to tedy z nás. Bez tohoto zdání bychom nebyli lidmi. () Pokud však na základě tohoto zdání uvěříme, že chceme, myslíme a konáme dobro sami ze sebe, a ne z Pána (jak tomu opravdu je i přes plné zdání opaku), pak v sobě převracíme dobro na zlo a činíme se původcem zla. ()

Pouze Bůh je dobrý a nic není vnitřně dobré, nepochází-li toto dobro z Boha. Proto každý, kdo se zaměřuje na Boha a chce být Jím veden, je motivován dobrem, a nikdo, kdo se odvrací od Boha a chce být veden sám sebou, není motivován dobrem. Tento člověk totiž koná dobro pro sebe nebo pro světské cíle, a tedy pro vlastní zásluhy, nebo dobro jen předstírá anebo se přetvařuje. Z toho vidíme, že lidstvo samo je původcem zla – ne tak, že by mu bylo vrozené již od stvoření, ale tak, že si je přisvojilo odvrácením se od Boha k sobě.

Zlo neexistovalo v Adamovi a jeho ženě, dokud neřekl had: V den, kdy pojíte ze stromu poznání dobrého a zlého, budete jako Bůh (Gn 3, 5). Protože se tedy odvrátili od Boha k sobě jako k bohu, učinili se původcem zla1

Jedno zlo následovalo za druhým (), protože podle Božského řádu má každý jednat svobodně. Kdyby člověku nebylo umožněno jednat svobodně a v souladu s vlastní rozumovostí, nemohl by žádným způsobem přijmout věčný život, neboť ten je udílen tehdy, když jsme ve svobodě a když myslíme jasně.

Nikdo nemůže být k dobru nucen, protože nic, co je vynucené, s člověkem nezůstane. Není to jeho. Vlastním se nám stane to, co činíme svobodně a z rozumového uvážení. Svobodně jednáme tehdy, děje-li se tak z naší vůle neboli z lásky. Vůle či láska je člověk sám. Kdyby byl člověk nucen k něčemu, co nechce, jeho mysl by se neustále obracela k tomu, co chce. Kromě toho vždy usilujeme o to, co je zakázané, protože všichni máme skrytou touhu po svobodě. Takže vidíme, že kdyby člověk nebyl udržován ve svobodě, nemohl by přijmout dobro.2

Prvou věcí účinné lásky je nečinit zlo bližnímu. Prokazovat mu dobro zaujímá druhé místo. Tato zásada je jako dveře do nauky o účinné lásce.

Bylo dopuštěno, aby zlo bylo pevně zasazeno do vůle každého člověka již od jeho narození. A jelikož veškeré zlo má vztah k člověku bezprostředně i obecně, stejně jako ke společnosti a k zemi člověka, zděděné zlo je zlem proti bližnímu ve všech stupních. Člověk může pochopit, že pokud zlo sídlící v jeho vůli nebude odstraněno, potom dobro, které vykonává, bude tímto zlem nakaženo, neboť zlo zůstane uvnitř tohoto dobra jako jádro ve skořápce nebo jako dřeň v kosti.3

Člověk neví, co odděluje jeho vnější mysl od vnitřní. Hlavní příčina této nejednotnosti spočívá v sebelásce, a v menší míře také v lásce ke světu. Člověk o tom neví, protože nežije v lásce k druhým; a když nežije v lásce k druhým, nemůže vidět, že sebeláska a její žádosti jsou protikladné nebeské lásce.

V sebelásce a jejích žádostech je něco žhnoucího, co přináší člověku rozkoš; to jej ovlivňuje natolik, že si nedovede představit nic jiného, než že právě v ní spočívá věčné štěstí. Proto mnozí vidí věčné štěstí v tom, že po smrti těla dosáhnou velikosti a druzí jim budou sloužit. A tak přechovávají ve svých srdcích touhu stát se pány a vládnout vesmíru. (…)

To se skrývá v sebelásce. Z toho můžeme poznat podstatu sebelásky, stejně jako z toho, že v sobě ukrývá nenávist ke všem, kteří se jí nepodřídí jako otroci. A protože je zde nenávist, je zde také msta, krutost, podvod a mnoho dalších zlých věcí. Avšak účinná láska, která jediná je nebeská, spočívá v tom, že člověk nejenom o sobě říká, ale také uznává a věří, že je zcela nehodný, že je něčím nízkým a špinavým a že jej Pán ze své nekonečné lásky neustále pozvedává a zadržuje od pekla, do kterého se člověk neustále pokouší a touží vrhnout. Nakolik člověk poznává tyto pravdy a věří jim, protože to skutečně jsou pravdy, natolik ustupuje od své sebelásky a jejích žádostí a hrozí se sám sebe. Tak dalece také dostává od Pána nebeskou lásku, tedy účinnou lásku, která spočívá v touze sloužit druhým. To jsou ti, kteří jsou myšleni „posledními”, kteří se v Pánově království stávají největšími (viz. Mat. xx: 26-28; Luk. ix: 46-48).4

Pokud by se člověku jeho život nejevil tak, jako by žil, a proto i myslel, chtěl, mluvil a jednal jakoby sám ze sebe, nebyl by lidskou bytostí. Z toho plyne, že kdyby člověk jakoby ze své vlastní rozumovosti neuspořádával všechny věci svého života, nemohl by být veden a uspořádáván Božskou prozřetelností. Byl by totiž jako někdo, kdo stojí se svěšenýma rukama, otevřenými ústy, zavřenýma očima a zadrženým dechem, očekávaje vnuknutí shůry. Zbavil by se svého lidství, které má z vnímání a cítění, že žije, myslí, chce, mluví a jedná jakoby ze sebe; zároveň by se připravil o svobodu a rozumovost, schopnosti, kterými se odlišuje od zvířat. Bez tohoto zdání by proto člověk nemohl přijímat a vracet Božskou lásku a být nesmrtelný.

Pokud si tedy přeješ být veden Božskou prozřetelností, užívej své rozumovosti tak jako služebník, který věrně nakládá s majetkem svého pána. () Každému člověku se zdá být jeho vlastní a věří tomu tak dlouho, dokud v sobě udržuje nejhoršího nepřítele Boha a Božské prozřetelnosti – sebelásku. Ta sídlí v nitru každého již od jeho narození; pokud ji člověk nerozpozná (neboť ona si nepřeje být rozpoznána), dlí tam bezpečně a střeží dveře, aby je člověk neotevřel a Pán ji nevyhnal ven. Člověk otevírá tyto dveře tím, že se vyhýbá – jakoby sám ze se-be – zlům jako hříchům a uznává přitom, že tak činí z Pána. Toto je rozumovost, se kterou Božská prozřetelnost koná zajedno.5

Od Pána neustále plyne dobro. Je to zlo života, které brání tomu, aby dobro bylo přijato pravdami v paměti nebo ve znalostech člověka. Nakolik člověk upouští od zla, natolik do něj vstupuje dobro a přidává se k jeho pravdám. Pak se pravdy víry v člověku stávají dobrem víry. Člověk může znát pravdu, může ji vyznávat z nějaké světské příčiny a dokonce může být i přesvědčen, že to skutečně pravda je. Přesto dokud je sám ve zlu, tato pravda v něm nežije. Takový člověk je jako strom, na kterém roste listí, ale žádné ovoce. Jeho pravda je jako světlo bez tepla, jak tomu bývá v zimě, když nic neroste. Když je však přítomno i teplo, jeho světlo je podobné světlu na jaře, kdy vše roste.6

Nezdá se pravděpodobné, že kdyby člověk zřetelně viděl Božskou prozřetelnost a její činnost, popíral by Boha; zdálo by se naopak, že by nemohl jinak než ji uznávat, a proto uznávat i Boha. A přesto opak je pravdou. Božská prozřetelnost nikdy nejedná podle vůle člověka, ale neustále proti ní. Lidské bytosti totiž díky svému zděděnému zlu neustále touží po nejnižším pekle a Pán je ve své prozřetelnosti z něj neustále vyvádí a vytahuje: nejdříve do mírnějšího pekla, potom ven z pekla a nakonec k sobě do nebe.

Kdyby člověk jasně vnímal činnost Božské prozřetelnosti, šel by proti Bohu a popíral by Jej – protože každý člověk je v rozkoši své sebelásky a tato rozkoš tvoří sám jeho život. Proto je-li člověk držen v rozkoši svého života, je ve své svobodě, neboť svoboda a rozkoš tvoří jedno. Kdyby ale člověk vnímal, že je neustále vyváděn z této rozkoše, rozzuřil by se proti Bohu jako proti někomu, kdo chce zničit jeho život, a považoval by Jej za svého nepřítele. Pán se proto ve své Božské prozřetelnosti neukazuje otevřeně, ale vede člověka skrytě, tak jako neviditelný proud či příznivý tok unáší člun. Proto člověk nevnímá jinak, než že stojí pevně ve vlastním já, neboť svoboda a “já” člověka jsou jedno.7

Stavy a stupně lidí na cestě

Existují dva stavy, do kterých musí člověk na cestě z přírodního do duchovního člověka vkročit a kterými musí projít. První stav se nazývá přetvoření a druhý znovuzrození. V prvém stavu člověk vzhlíží ze svého přírodního stavu do stavu duchovního a touží po něm; ve druhém se stává duchovně-přírodním člověkem. Prvý stav je utvářen pravdami, které musejí být pravdami víry; skrze ně se člověk dívá do účinné lásky. Druhý stav je vytvářen dobrem účinné lásky; jím člověk vstupuje do pravd víry. Jinak řečeno prvý stav je stavem myšlenek intelektu a druhý je stavem lásky vůle. Když se začíná rozvíjet druhý stav, v mysli nastává změna – dochází zde k obratu a láska vůle začíná plynout do intelektu, řídí jej a vede k myšlení v souladu s láskou. Nakolik dobro lásky začíná hrát první roli a pravdy víry druhotnou, člověk se stává duchovním člověkem a novou bytostí. Potom jedná z účinné lásky a mluví z víry, cítí dobro účinné lásky a vnímá pravdy víry; a je v Pánu, v míru a je tímto způsobem znovuzrozen.8

Pokušení

Konflikt vzniká tehdy, když je vnitřní člověk přetvářen prostřednictvím pravd a pomocí těchto pravd vidí, co je zlé a nepravdivé a která zla a nepravdy jsou přítomny ve vnějším čili přírodním člověku. Z toho pak vzniká neshoda mezi novou vůlí a starou vůlí pod ní. Protože jsou v rozporu, rozpor je také mezi jejich rozkošemi. Jak je totiž dobře známo, tělo je opačné duchu a duch tělu; a tělo se svými chtíči musí být podřízeno dřív, než může duch začít jednat a člověk se může stát novou bytostí. Touto neshodou dvou vůlí vzniká konflikt, který se nazývá duchovním pokušením. Pokušení neprobíhá mezi dobrými a zlými láskami, ale mezi pravdivými myšlenkami podporujícími dobré lásky a nepravdivými myšlenkami podporujícími zlé lásky. Láska dobra totiž nemůže bojovat za sebe, ale pouze prostřednictvím pravdivých myšlenek, a ani láska zla nemůže bojovat za sebe, ale pouze prostřednictvím nepravdivých myšlenek; stejně tak vůle nemůže bojovat sama za sebe, ale pouze prostřednictvím intelektu, ve kterém sídlí pravdy.

Člověk tento konflikt vnímá jako vnitřní boj a jako výčitky svědomí; je to však Pán a ďábel (tedy pekla), kteří bojují v člověku. Bojují o nadvládu nad ním neboli o rozhodnutí, kdo jej bude ovládat. Pekla útočí na člověka a vzněcují jeho ďábelské lásky, zatímco Pán jej chrání a vzněcuje jeho dobré lásky. Ačkoli se tento konflikt odehrává v duchovním světě, odehrává se zároveň i v člověku mezi jeho pravdivými myšlenkami a dobrými láskami a nepravdivými myšlenkami a zlými láskami.9

Stupně duchovního života

Doposud si nikdo neuvědomil, že v každém jednotlivci jsou tři vertikální stupně. Proto se lidé domnívají, že láska a moudrost v člověku rostou pouze spojitě. Avšak mělo by být známo, že v každé lidské bytosti existují již od narození tři stupně výšky neboli tři oddělené stupně, jeden nad druhým čili jeden uvnitř druhého, a že každý stupeň výšky má také horizontální neboli spojité stupně, ve kterých se rozvíjí spojitě. Těmito třemi stupni výšky je stupeň přírodní, duchovní a nebeský. Člověk při svém zrození přichází nejprve do přírodního stupně; ten v něm roste spojitě na základě znalostí a chápání, které získává prostřednictvím poznatků, až k nejvyššímu bodu chápání, který nazýváme rozumovostí. Avšak druhý stupeň, který je zván duchovním, se v člověku neotevírá prostřednictvím porozumění, ale prostřednictvím lásky k užitkům na základě chápání. Zde však mluvíme o duchovní lásce k užitkům, která je láskou k bližnímu. Tento stupeň může růst obdobně spojitými stupni prostřednictvím znalostí dobra a pravdy, tedy prostřednictvím duchovních pravd. Avšak třetí stupeň, nebeský, se neotevírá těmito pravdami. Otevírá se prostřednictvím nebeské lásky k užitkům, kterou je láska k Pánu; a láska k Pánu není ničím jiným než životním závazkem k předpisům Slova, jejichž souhrnem je vyhýbat se zlům, protože jsou pekelná a zlá, a činit dobro, protože je nebeské a Božské. Tímto způsobem jsou v člověku postupně otevírány stupně výšky.10

Přírodní člověk dosáhne úplnosti, teprve až se v něm otevře duchovní stupeň. Tehdy se skutečně dostane do společnosti andělů v nebi, přestože zároveň přebývá ve společnosti lidí v tomto světě; a na obou rovinách žije pod vedením Pána. Duchovní člověk tehdy totiž prostřed- nictvím Slova přijímá přikázání Pána a následuje je prostřednictvím přírodního člověka. Přírodní lidé, jejichž duchovní stupeň byl otevřen, si nejsou vědomi, že myslí a jednají z duchovního člověka. Zdá se jim, jako by tak činili sami ze sebe, přestože tak ve skutečnosti činí z Pána. Tito lidé si rovněž neuvědomují, že jsou prostřednictvím svého duchovního člověka v nebi, přestože se jejich duchovní člověk nachází mezi anděly nebe. Někdy jej andělé dokonce i vidí, ale protože se stahuje zpět do přírodního člověka, brzy se jejich zrakům zase ztratí. Tito přírodní lidé, jejichž duchovní stupeň byl otevřen, si také neuvědomují skutečnost, že jejich duchovní mysl je plná tisíců tajemství moudrosti a tisíců rozkoší lásky od Pána a že po své smrti, až se stanou anděly, tyto věci budou prožívat. Přírodní člověk tyto věci neví, protože ke komunikaci mezi přírodním a duchovním člověkem dochází pomocí souvztažností; a souvztažnost je vnímána v intelektu pouze vnímáním pravd ve světle a ve vůli konáním užitků z lásky.

Duchovní stupeň není otevřen, avšak ani uzavřen u lidí, kteří vedli něco ze života účinné lásky a znali jen málo skutečné pravdy. Tento stupeň je totiž otevírán spojováním lásky a moudrosti neboli tepla a světla (). Proto nezná-li člověk skutečné pravdy, ze kterých povstává moudrost, láska k otevření tohoto stupně nestačí a udržuje pouze možnost, že jednou může být otevřen. Duchovní stupeň je uzavřen u lidí, kteří ze svých tužeb dělají zlé věci, a ještě více u těch, kteří se ze zlých lásek také utvrdili v nepravdách. Substance nebo formy duchovního stupně v člověku ustupují před zlými láskami a jejich nepravdami, protože se od nich naprosto liší. Duchovní stupeň, který má formu nebe, k sobě totiž nepřipustí nic než dobré lásky a pravdivé myšlenky z dobrých lásek, které jsou s ním soudržné, a nepřipustí nic ze zlých lásek a nepravdivých myšlenek ze zla, které jsou od něj rozdílné. Těmi se duchovní stupeň smršťuje a uzavírá. Děje se to zejména u těch lidí, kteří ze sebelásky milují moc, neboť láska k moci je protikladná lásce k Pánu. V menší míře se uzavírá také u těch, kteří z lásky ke světu nepříčetně dychtí po majetku druhých. Tyto lásky uzavírají duchovní stupeň, neboť jsou zdrojem zla. Smršťování neboli uzavírání tohoto stupně je jako překrucování spirály do opačného směru. Proto je-li duchovní stupeň uzavřen, odráží zpět světlo nebe. Namísto nebeského světla tam je potom hustá tma a pravdy, které jsou ve světle nebe, se člověku stávají odporné.11

Předurčení všech pro nebe

Je věcí zdravého rozumu, že všichni jsou předurčeni pro nebe, a nikdo pro peklo – všichni jsou totiž narozeni jako lidé a proto v sobě mají obraz Boha. Tento obraz Boha spočívá v tom, že lidé jsou schopni rozumět pravdě a konat dobro. Schopnost rozumět pravdě pochází z Božské Moudrosti a schopnost konat dobro pochází z Božské Lásky. Tyto schopnosti vytvářejí obraz Boha, který u člověka zdravého rozumu zůstává a nikdy není vyhlazen. Proto se každý může stát občanským a morálním člověkem; a kdo se jím stává, může se stát také duchovním člověkem, neboť to, co je občanské a morální, přijímá do sebe duchovní. Ten, kdo zná zákony svého státu a řídí se podle nich, je nazýván občanským člověkem; morálním člověkem je ten, kdo tyto zákony učiní věcí své morálky a hodnot a ze své rozumovosti podle nich žije.

Nyní řeknu něco o tom, jak občanský a morální život přijímá duchovní život: žij tyto zákony ne pouze jako jako občanské a morální, ale také jako božské zákony, a budeš duchovním člověkem. Sotva kde ve světě existuje národ natolik barbarský, že by neměl zákony zakázanu vraždu, cizoložství s ženou jiného, krádež, falešné svědectví a poškození cizího majetku. Občanský a morální člověk dodržuje tyto zákony proto, aby byl nebo aby se zdál dobrým občanem. Pokud však člověk nepovažuje tyto zákony zároveň za božské, je pouze občanským a morálním přírodním člověkem; považuje-li je však zároveň za božské, stává se občanským a morálním duchovním člověkem. Rozdíl spočívá v tom, že v druhém případě člověk je dobrým občanem nejen pozemského, ale také nebeského království, zatímco v prvém případě je dobrým občanem pouze pozemského království. Tito lidé se odlišují dobrem, které činí. Dobro, které činí občanský a morální přírodní člověk, není dobrem o sobě, neboť má v sobě lidské cíle a svět; zatímco dobro, které koná občanský a morální duchovní člověk, je dobrem o sobě, protože má v sobě Pána a nebe.

Z toho všeho je zřejmé, že pokud se každý narodil takový, aby se mohl stát občanským a morálním přírodním člověkem, narodil se rovněž takový, aby se mohl stát občanským a morálním duchovním člověkem. Jedinou podmínkou je, že musí uznávat Boha a nečinit zlo, protože to je proti Bohu, a činit dobro, protože to je v souladu s Bohem. Když je tato podmínka dodržena, duch vstupuje do občanských a morálních skutků člověka a ony pak žijí; avšak když není dodržena, není v těchto skutcích žádný duch, a proto nežijí. Proto přírodní člověk, jakkoli jsou jeho skutky občanské a morální, se nazývá mrtvým, zatímco duchovní člověk se nazývá živým.

Je věcí Pánovy Božské prozřetelnosti, že každý národ má určitou formu náboženství. Základní věcí každého náboženství je přitom uznání, že je Bůh – jinak by to nebylo náboženství. Každý národ, který žije podle tohoto náboženství, tedy brání páchání zla, protože je to proti Bohu, přijímá něco duchovního do svého přírodního života.

Říká-li si někdo: „Byl jsem narozen jako křesťan, byl jsem pokřtěn, znám Pána, četl jsem Slovo, navštěvoval jsem svátost přijímání”, co mu tyto věci prospějí, když nepovažuje vraždu nebo zášť, která ji inspiruje, cizoložství, tajnou krádež, falešné svědectví či lži a různé formy násilí za hříchy? Myslí snad takový člověk na Boha a na věčný život? Myslí si, že opravdu existují? Neříká sám zdravý rozum, že takovýto člověk nemůže být spasen? To bylo řečeno o křesťanech, protože pohané v životě myslí ze svého náboženství více na Boha nežli křesťané.12

Tvrdit, že pouze ti, kteří se narodili v církvi, budou spaseni, je šílenou herezí. Ti, kteří se narodili vně církve, jsou lidskými bytostmi stejně jako ti, kteří se narodili uvnitř; mají stejný nebeský původ, stejně jako oni žijí a mají nesmrtelnou duši. Mají také určité náboženství, jímž uznávají Boží existenci a požadavek, že by měli dobře žít. Člověk, který uznává Boha a dobře žije, se stává duchovním člověkem a je spasen, jak bylo ukázáno výše. Někdo může protestovat, že tito lidé nebyli pokřtěni, avšak křest nespasí nikoho, kdo nebyl obmyt duchovně, tedy znovuzrozen. Toho je křest pouze znamením a upomínkou.

Namítá se také, že tito lidé neznají Pána, a proto bez Něj nemohou být spaseni. Avšak spasení k člověku nepřichází proto, že člověk zná Pána, ale proto, že žije podle Jeho předpisů. Pána navíc znají všichni, kdo uznávají Boha, neboť On je Bohem nebe i země, jak sám učí (Mat. 28:18 a na dalších místech).13

Svobodný člověk a nové nebeské vnímání „já“

Nové nebeské vnímání já je výsledkem nové vůle udělené Pánem. Liší se od vlastního já člověka v tom, že ti, kteří je obdrželi, již nevidí pouze sebe samé v každé jednotlivé věci, kterou činí nebo kterou poznávají a sdělují druhým. Místo toho vidí druhého člověka, druhé lidi obecně, církev, Pánovo království a Pána samého. Tím, co prodělalo změnu, jsou životní cíle – protože cíle upřené k nižším věcem, jmenovitě k sobě a ke světu, byly odstraněny z dohledu a na jejich místo byly uvedeny vyšší cíle, aby je nahradily. Životní cíle nejsou nic jiného než skutečný život člověka,neboť to jsou věci, které žádá jeho vůle. Jsou také jeho skutečnými, vnitřními láskami – protože to, co člověk miluje, po tom jeho vůle touží a to tvoří jeho cíl. Člověk, kterému bylo dáno nebeské já, také užívá stavu jasného smýšlení a klidu, protože důvěřuje Pánu a věří, že se jej nemůže dotknout naprosto žádné zlo a nemůže jej nakazit žádná chlípnost. Užívá také pravé svobody, neboť vedení Pánem vytváří svobodu – člověk je pak veden uvnitř sféry dobra, od dobra k dobru. Z toho jasně plyne, že tento člověk užívá blaha a štěstí, neboť není nic, co by jej znepokojovalo: žádná sebeláska, a proto naprosto žádné nepřátelství, nenávist či msta; ani žádná láska ke světu, a proto naprosto žádný podvod, strach či nepokoj.14

V článku byly použity úryvky z následujících děl E. Swedenborga:

1. Manželská láska odst. 444

2. Nový Jeruzalém a jeho nebeské nauky 270

3. Pravé křesťanské náboženství 43

4. Nebeská tajemství 1594

5. Božská prozřetelnost 210

6. Nebeská tajemství 2388

7. Božská prozřetelnost 183, 186

8. Pravé křesťanské náboženství 571

9. Pravé křesťanské náboženství 596

10. Božská láska a moudrost 236, 237

11. Božská láska a moudrost 252, 253, 254

12. Božská prozřetelnost 322

13. Božská prozřetelnost 330

14. Nebeská tajemství 5660

Napsat Komentář

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík