I západní spolecnost má své vlastní prorocké tradice, prestoze se takto obvykle neoznacují. Vizionári, mezi nimiz zaujímá nejprednejsí místo stredoveký prorok Nostradamus a moderní Edgar Cayce, varují pred katastrofami, ke kterým má dojít ke konci naseho tisíciletí. Otázkou vsak je, co jejich poselství skutecne znamenají. Zakouseli-li pravé vize budoucnosti, vedí tito vizionári také, jak je prelozit do skutecných namísto symbolických termínu? Nebo jsou pouze dodavateli surového materiálu, který je teprve potreba správne prelozit?

Otázka, jak interpretovat prorocká prohlásení, je kriticky významná pro kazdé nábozenství. Byla polozena jiz dávno v dobe, kdy velký básník John Milton vyjádril myslenku, ze význam Písma je symbolický. Myslenka, ze duchovní ideje se nejcasteji skrývají v symbolických obrazech a termínech, dosáhla svého nejvyssího vývoje v práci vedce a teologa Emanuela Swedenborga v druhé polovine osmnáctého století. Jeho myslenky byly predávány dál a nasly uplatnení mezi jinými u psychologa Carla Junga a amerického mytologa Josepha Campbella.

Príkladem myslenky, ze Písmo skrývá symbolický obsah, je zpusob, jak rozumíme Bozímu pojetí casu. Kalendáre a data jsou pro prognostiky i interprety proroctví velmi významná. Z následujících odstavcu vsak bude zrejmé autorovo presvedcení, ze Buh se nedívá na nás umele vytvorený kalendár, ale na duchovní cas. Bozí cas nevplývá dolu do konkrétních dat na zemi, ale do stavu mysli, které se musí rozvinout drív, nez muze dojít k urcité duchovní události. Tento duchovní cas jako posloupnost vnitrních stavu lidstva má svuj vlastní rytmus.

Pojetí, ze existuje duchovní plynutí casu, které muze vytváret vlastní datovací systém ve kterém se casové jednotky dnu, týdnu, mesícu a roku pouzívají symbolicky jako urcité vyjádrení vnitrních stavu byl nejúplneji zpracován Emanuelem Sweden- borgem. Oporou jeho teorií mu bylo Písmo. Swedenborgovo studium biblických císel i jiných základních termínu naznacuje, ze autor pouzíval ne-literní prístup k hlavním datumi k ob- sahu biblického proroctví. Na rozdíl od milenistu, kterí pouzívají Bibli ke kalkulaci presných dat, Swedenborg interpretoval Bibli jako symbolickou historii.

Veda, pravil Emanuel Swedenborg, trénuje mysl k inteligenci, aby byla nakonec schopna vnímat pravou duchovní realitu. Tezko bychom nasli nekoho, kdo by se ve své snaze o objevení duchovní moudrosti tesil tak úchvatne sirokému prístupu k ní a podporil své myslenky tak obsáhlým systematickým myslením, jako Swedenborg. V jeho detailním a organizovaném chápání duchovních zkuseností nalézáme metodu, která nám muze pomoci porozumet starým hádankám o predpovedích konce tisíciletí.

Swedenborg zacal svou kariéru jako vedec a technolog. Jeho úspechy na techto polích jsou témer prílis rozsáhlé, nez aby se o nich dalo psát v jiném nez encyklopedickém díle. Byl velmi nezávislým myslitelem, který vstoupil do urcité oblasti, osvojil si ji a pak rozsíril její hranice. Vedecká studie ve Stanfordské Univerzite, zjistující pravdepodobná IQ historických postav a postavená na adaptaci Stanford-Binetova inteligencního testu, umístila jeho IQ nekde za 200, coz je hranice testu. Jeho spolecníky tam jsou pouze Johann Wolfgang Goethe a John Stuart Mill.

Swedenborg se zabýval astronomií, mechanikou, chemií, vedeckou filozofií, mineralogií, psychologií a fyziologií. Ve vsech techto oborech zavedl nové precedenty a mel podíl na mnoha pozdejsích objevech a vynálezech. Jeho vedecké a technologické zájmy jej témer zcela pohltily az do poloviny jeho padesátých let, kdy se jeho zivot úzasným zpusobem zmenil, nebot byl uveden na novou úroven myslení a zkuseností.

Emanuel Swedenborg se narodil ve Stockholmu ve Svédsku v roce 1688 jako tretí díte luteránského kaplana Jespera Swedberga. Kdyz mu bylo patnáct, jeho otec byl jmenován biskupem Skary. Jak muzeme ocekávat, vyrostl v ovzdusí silné krestanské víry. Jako chlapec prekvapoval lidi svými duchovními vhledy. Nezajímal se vsak o studium teologie; místo toho se priznal k nesmírné lásce k vede a technologii.

Kdyz mu bylo dvacet dva a práve dokoncil uppsalskou univerzitu, jeho nesmírná láska jej vedla do Anglie, kde se chtel setkat s Isaacem Newtonem a s jinými vedci. Nepodarilo se mu sice s Newtonem se setkat, ale pobyl nejaký cas se dvema prominentními muzi vedy prvním královským astronomem Anglie, Johnem Flamsteedem, a Edmundem Halleym, po kterém je pojmenovaná Halleyova kometa.

Swedenborg byl rozhodnut pomoci Svédsku dostihnout ve vede a v technologii ostatní evropské zeme. Práve koncila velká éra astronomických objevu. Námorní obchod potreboval vyresit navigacní problémy, a tak centrální místo zaujala ve vede pozicní astronomie. Swedenborg se vrhl do matematiky a rychle nalezl resení slozitého problému, jak na mori urcit zemepisnou délku. Zálezí to na pozici mesíce, ale v té dobe jeste neexistovaly presné lunární mapy, díky kterým by to fungovalo. Mezitím vytvoril vedecký casopis zvaný Daedalus Hyperboreus a zalozil pro Svédsko moderní observator na hore Mt. Kinnekulle.

Svédsko bylo jednou z nejchudsích zemí Evropy a bylo jeste více zdevastováno válkami Karla XII. Nejlukrativnejsím prumyslovým odvetvím byla tezba uhlí, a Swedenborg prijal jmenování zvlástního prísedícího v mocné Dulní rade. Protoze jeho rodina získala slechtický titul, prijal také kreslo ve Snemovne. Jak vsak roky plynuly, jeho zájmy se stále více stácely ke klasickému problému vztahu mezi hmotou a dusí.

Ve své knize Principia, obrovském dílu prezentujícím jeho vedeckou filozofii, vyjádril názor, ze vsechno v prírode muze být vysvetleno pomocí tvorivé síly Nekonecna. Kniha sleduje vývoj vesmíru od elementárních cástic, které vznikají z Nekonecného a opravdu se podobají virtuálním cásticím moderní kvantové fyziky. Prostrednictvím stupnu zvysující se komplexnosti, kde jedna forma logicky navazuje jednoduchým souborem pravidel na druhou, odvodil vsechny známé cástice vesmíru. Na tomto ciste filozofickém základe byl prvním, kdo tvrdil, ze nás solární systém je soucástí obrovského shluku hvezd dnes známého jako galaxie Mlécné dráhy a ze tento obrovský shluk je jedním z mnoha dalsích. Principia také vzbudila v mnohem pozdejsí dobe zájem o Swedenborga jako prvního vedce, který formuloval nebulární hypotézu, klasickou teorii o vzniku vesmíru, kterou Swedenborg casove predstihl práci jak Pierre Simona de Laplace, tak Immanuela Kanta.

Principia také definuje charakter ruzných cástic prírody vcetne tehdy velmi záhadného magnetismu. Tato práce byla prijata velmi kladne a Swedenborg byl siroce uznáván jako jeden z nejucenejsích muzu Evropy.

Jeho snaha o objevení vztahu mezi nekonecným a konecným se projevovala jeho soustavným zájmem o lidskou dusi, o které veril, ze její prítomnost má v tele biologický základ, a ten chtel nalézt. Krome své touhy po poznání byl veden i vásnivou snahou dokázat existenci duse, nebot mnozí vzdelaní lidé jeho doby pochybovali o existenci jakékoliv duchovní reality.

Swedenborg navstevoval evropské skoly a instituce, aby si dobre osvojil fyziologii a prispel i na tomto poli dalsími objevy. Potom prisly prvé známky toho, ze se u nej muze dostavit velký prulom do opravdového poznání duse.

Kdyz se usadil, aby zacal psát svou práci o království duse, o lidském tele, jeho mozek náhle jako by zasáhl proud svetla. Po nekolik následujících mesícu pak témer kazdý den videl plamen, který byl tak zivý jako plamen v krbu. Zdálo se, ze to bylo znamení, ze se jeho práci dostalo bozského souhlasu.

Obrátil svou mysl vzhuru, aby dále pokracoval intuitivnejsím zpusobem, a brzy zacal mít záhadné a dokonce i hrozivé sny a vize, které jej privedly do hluboké kontemplace hlavne o sobe samém. Cítil, ze se dostává do duchovní krize, a snazil se prijít na to, co jeho sny znamenají. V roce 1744, ve veku padesáti sesti, byla jeho dosavadní jednoduchá teologická znalost redukována na nulu a bylo mu ukázáno jeho ego a intelektuální pýcha. Nakonec pocítil, ze nemuze delat nic, nez se zcela odevzdat vuli Pána a nechat se poucit. Jak pozdeji napsal, Pán jej privedl zpet k Bibli. Mnohokrát ji precetl vcetne jejích puvodních hebrejských textu a sestavil pro ni rozsáhlý rejstrík. Tvrdil, ze mu byl také ukázán vnitrní smysl Písma, který ucí o Pánu a o nebeských spolecenstvích. Pozdeji, v dubnu 1745, mu byl otevren duchovní svet a zacal sestavovat jedny z nejpozoruhodnejsích knih krestanské literatury o Bohu, o cloveku, o zivote po smrti a o Písmu.

Veda Swedenborga naucila, jak myslet racionálne jak nakládat s dukazy a hodnotit je, formulovat a analyzovat predpoklady a zjistovat rozdíly mezi zdáním a realitou. Nyní si uvedomil, ze na techto schopnostech by melo spocívat i nábozenské myslení, prestoze muze být postavené i na duchovní zkusenosti. Veda sama proto není antagonistická k nábozenství. Videl nyní, ze svet, který studuje veda, je vyjádrením, modelem samotné duchovní reality. Tato myslenka nasla své vyjádrení jiz v prubehu historie, avsak nikdo ve vetsím rozsahu neobjasnil, jak to funguje prinejmensím od doby klasické recké filozofie. Pro Swedenborga nebyl prechod z prírodní vedy k duchovním a teologickým otázkám velkým predelem, ale prirozeným prechodem na vyssí úroven zkoumání a myslení.

Swedenborg se nechoval jako jiní vizionári ci mystikové. Tisíce lidí spatrilo urcitý aspekt duchovního sveta, avsak tezko nalezneme nekoho, kdo by byl schopen sám analyzovat svá pozorování a vyhnout se tak dalsím hádankám. Swedenborgova práce je jedinecná, protoze mu bylo dovoleno1), aby vsechny jeho smysly zustaly behem jeho zkuseností naprosto nedotceny. Bylo mu umozneno, aby zkoumal a studoval duchovní svet tak, jako by byl cástí jeho vlastního prostredí. Mohl do nej nahlízet za zcela bdelého stavu, napríklad kdyz se procházel po ulicích svého mesta nebo se dokonce bavil na vecírku. To je velmi dulezité, nebot to znamená, ze své zkusenosti mohl analyzovat celou myslí jak její bdelou slozkou, tak i hlubsími psychickými schopnostmi. Tento jednoduchý fakt mu umoznil dívat se skrze matoucí fenomény duchovního sveta a odhalovat jejich pravou podstatu pomocí jasných záveru, obdobne jako drív analyzoval vedecké dukazy v laboratorích. Byl doslova duchovním vedcem.

Literatura pojednávající o paranormálních jevech je velmi objemná, avsak je charakteristická nadmerným fenomenalismem. To znamená, ze oplývá popisem exotických zkuseností a jevu, o kterých se predpokládá, ze jsou skutecne takové, jaké se jeví, a z tohoto základu vycházejí nejruznejsí nesourodé teorie. Pravé analytické myslení je vzácné. Jedním z duvodu je skutecnost, ze vizionári pracují v transu nebo v takových omezujících podmínkách, jako jsou sny ci vize; vestec si dokonce ani nemusí pamatovat, co behem techto stavu pronásí. Edgar Cayce behem nich napríklad opravdu spal, coz jej stavelo do tak velké vzdálenosti od duchovních zdroju, ze ani své vlastní postavení média nebyl po dlouhou dobu schopen prijmout.

Podle Swedenborga nábozenský svet potreboval hlubsí, analytický prunik do duchovních zkuseností, nebot nastal cas, aby lidstvo rozvinulo hlubsí vedomí i lepsí porozumení duchovním stránkám zivota.

Potrebu hlubsího analytického prístupu dokresluje napr. výskyt vzpomínek na minulé zivoty. Nekdy se stává, ze si clovek pamatuje veci, které se v jeho zivote nikdy nestaly; tyto vzpomínky proto naznacují existenci minulého zivota, ve kterém se tyto veci prihodily. K vyvolání techto vzpomínek se siroce pouzívá regresivní hypnóza. Swedenborg, který mel velmi skutecnou prílezitost prozkoumat tento fenomén zevnitr, tyto zázitky komentoval:

Swedenborg byl schopen zkoumat duchovní svet za plného vedomí po dlouhou dobu po celou poslední tretinu svého zivota. Jeho knihy jsou plné zpráv, popisu a analýz, jak funguje duchovní svet. Protoze byl schopen vedome pobývat v obou svetech zároven a v duchovním svete byl jako jeden z jeho obyvatel, andelé jej nazývali zázracným.

Jestlize ctenár trochu poodstoupí od Swedenborgova tradicního teologického slovníku, muze si povsimnout, ze z jeho logiky jasne vyplývá, ze vse vcetne materiálního sveta je ve skutecnosti duchovní skutecností. Zacneme tím, ze celé stvorení má pouze jediné centrum a podstatu. Nemuze být ve skutecnosti rozdeleno ve dve, casto antagonistické reality, nebot Buh, jak Swedenborg píse, je puvodem a základní realitou (esse) hluboko uvnitr vsech vecí, a neustále je udrzuje jako vyjádrení sebe sama v celé posloupnosti od nebe az po materiální svet. Materiální svet ve Swedenborgove systému není oddeleným svetem o sobe, vytvoreným z nejakého zvlástního materiálu; pridává duchovnímu svetu vnejsí a relativne statickou hranicní vrstvu. Neexistuje proto nic jiného nez duch, neboli srdce a mysl, prestoze pro nás v teologii a ve vede bývá obvykle uzitecné rozlisovat mezi temito dvema druhy zkuseností a jevu. V následujících odstavcích termín mysl zahrnuje intelekt i srdce.

To, co nazýváme prírodním neboli materiálním svetem, je jako skorápka ovoce. Je to tvrdá a odpor kladoucí hranicní oblast, vyrustající ze samého ovoce a bránící jeho dalsímu rustu. Skorápka je jen dalsí, ponekud zhustenou a inertní formou ovoce uvnitr, nic v zásade odlisného. Její hlavní funkcí je reagovat proti tendenci pohyblivejsího a dynamictejsího obsahu uvnitr neforemne se vylít ven; ovoce jí proto dává ze sebe rust, ve vhodném bode zastavuje svou potenciálne destruktivní expanzi a drzí se uvnitr, a tím si vytvárí potrebnou stálost a stabilitu.

Modelem toho, jak vesmír obsahuje ducha, je i samotné telo, ve kterém je v jistém smyslu duch doma uvnitr.

Hledáme-li duchovno, nemuzeme pohlízet vzhuru k obloze, prestoze mnohé duchovní smery k tomu stále jeste inklinují. Kdyby materiální prostor obsahoval vse, duchovní skutecností stejne jako materiální, potom by byl duchovní svet nekde vne vesmíru a vlastne by uz tím musel být povazován za materiální. Jedním z dusledku toho je, ze duch, pro nás zde neviditelný, se zdá být velmi nemateriální a je proto snadným tercem skeptiku, kterí za reálné povazují pouze to, co je hmatatelné.

Presto muzeme svými duchovními a intuitivnejsími schopnostmi odkrýt duchovní realitu. Tyto duchovní schopnosti se zdají být uvnitr; mluvíme o vnitrním cloveku, vnitrní zkusenosti apod. Tato terminologie vsak muze vést k nesprávné snaze umístovat ducha nekde. Duch je uvnitr, ríkáme, nebot si neumíme predstavit zádné jiné umístení, jelikoz je jasné, ze není venku. Ve skutecnosti my jako duchové nemuzeme být uvnitr nasich tel. Nemeli bychom být ani vubec nekde v materiálním prostoru. Jsme sice docela skutecní, ale podrobné zkoumání toho, kde jsme, nás zredukuje na záhadu, ze nejsme zde. Predstava, ze jsme uvnitr svého tela, je iluzí vyplývající z faktu, ze vidíme a slysíme prostrednictvím nasich smyslu, jako bychom hledeli zevnitr ven.

Swedenborg proto obrací trend západního myslení, podle kterého je základní hmota a mysl je pouze odnoz ci epifenomén hmoty. Ve skutecnosti je obrácení formulky logické; hmota je odnozí mysli, konkrétne Bozské Mysli. Vsechny teologie ucí, ze clovek musí odmítnout jakýkoliv krajní materialismus, avsak v ruzných teologiích stále vládne zmatek o tom, jaký je vlastne rozdíl mezi duchem a hmotou.

V nekterých teologiích mohou existovat vize druhého príchodu, ve kterém Jezís sestoupí z oblohy jako by nebe, realita zjevne ducha ci mysli, plula nahore nad fyzickým prostorem. Existují vyprávení o astronautech NASA, kterí spatrili obydlí andelu, a samozrejme existuje i váznejsí a velmi tragická událost kultu Nebeská brána, jehoz clenové verili, ze kdyz spáchají sebevrazdu, budou nalodeni na vesmírný koráb. V predpovedícho konci tisíciletí se podvedome míchají hrusky s jablky, a predpovedi se tak dostávají na fyzickou rovinu. Podle Swedenborga je realita milénia ze své vlastní podstaty duchovní zálezitostí, kterou bychom meli radeji povazovat za vnitrní událost, zkusenost v oblasti mysli.

Swedenborg setrne naznacuje, ze umístovat Boha a nebe nebo cokoliv nadprirozeného kamkoliv do materiálního prostoru je výsledkem materialistického ci prírodního zpusobu myslení. Prírodní zpusob myslení je urcitou výchozí filozofickou pozicí, která v nás obvykle pretrvává jiz od detství, nebot do tohoto zpusobu myslení, do nejnizsích a nejstatictejsích predstav, se rodíme a postupne své myslení muzeme, chceme-li, pozvedat do vyssích rovin. Nerodíme se do andelského myslení, ale musíme si je vybrat, aby se tak stalo nasí vlastní perspektivou, a ne darem, který by nám byl vnucen. Predtím vsak potrebujeme urcitou pevnou základnu, ze které bychom se mohli odrazit na své ceste ke svetlu. Proto zacínáme ze dna.

Swedenborg rozvinul silnou senzitivitu k rozdílnostem mezi duchovním a prírodním myslením a zjistil, ze mnozí teologové a spisovatelé vycházejí z materialistického zpusobu uvazovaní, aniz si toho musí být nutne vedomi. Byl si vsak vedom toho, ze zmenit zpusob myslení na duchovní nemusí být jednoduché. Jeho vlastní teologie muze být povazována za rozsáhlou nauku o tom, jak myslet duchovne.

A jako by tato skutecnost nestacila sama k premítání, Swedenborg psal nejen o dvou základních realitách, ale i o jejich dalsích rozdílných úrovních. Ve svých popisech základní duchovní reality pouzívá známých teologických termínu; hovorí o dusích, prírode, nebi a pekle, jez jsou predmety vetsiny nábozenských ucení. Jeho knihy obsahují tuto úroven zkuseností hlavne proto, ze jeho cílem bylo vyvolat zmeny v okolních nábozenských spolecenstvích. Chtel lidem ukázat, jak jejich vlastní jednání a stavy mysli a srdce je následují po smrti a vytvárejí pro ne velmi osobní dusledky.

Krome této známé a velmi lidské úrovne zkuseností existují i dalsí úrovne ultra-metafyzické stavy, které kladou na mysl vysoké nároky, chceme-li je pochopit, a které se obejdou bez jakýchkoliv zmínek o prostoru a case. Na techto úrovních jiz není nic jiného nez Buh a clovek a vsichni se zde vyskytují v témze bezprostorovém míste mozný zdroj mnoha esoterických východních filozofií. Vsechno ostatní, kazdý duchovní ci prírodní vesmír, který plyne casem v nekonecné posloupnosti okamziku, je iluzí avsak iluzí obdobnou východní predstave maya, která je jistou pevnou a pro zivot podstatnou iluzí, ze kdyz clovek kopne nohou o kámen, narazí si palec u nohy. V jisté úrovni je Buh dokonce jedinou zbývající realitou. Kazdá vyssí úroven je jádrem té nizsí, a vsechny dohromady skryte propujcují nasemu myslení bohatství a hloubku, zejména kdyz pronikáme stále hloubeji do své vlastní mysli coz je cesta, která nikdy nekoncí.

Existuje prírodní stav mysli a du-chovní stav mysli. Realita se jeví duchovne, kdyz se na ni nahlízíme v duchovním stavu, prírodní a statická, kdyz na ni nahlízíme v prírodním stavu.

Pozorovatel nemusí nikam jít, aby získal tyto zkusenosti. Posouváme pouze svuj stav vedomí; ve skutecnosti kdyz umíráme, je to vse, co deláme, tvrdí Swedenborg. Pri smrti nikdo nikam neodchází, nebot na té základnejsí úrovni reality, jak jsme se zmínili, neexistuje prostor ani cas.

Jsou-li tyto teorie pravdivé, pak muzeme snad-no opustit staré tendence povazovat duchovní zkusenosti za nejasné, mlhavé a prchavé, zatímco pevná realita je podle nich pouze ta prírodní ci materiální. Duchovní svet by naopak mel být stejne tak reálný, zivý a hmotný jako svet prírodní, nebot obe zkusenosti vyrustají ze stejné pozorující mysli, mysli, která mení pouze svuj stav. Zmena z jednoho stavu bytí ve druhý je vsak zakousena jako zmena zdánlivého prostoru a casu. Jinými slovy, tento posun se bude duchu jevit, jako by odesel nekam jinam, do jiného sveta. V klasických popisech zkuseností z blízkosti smrti nacházíme spojovací tunel a nádherný ráj za ním. Cesta tunelem je vsak pouze posunem, pro nás obvykle cástecne nevedomým (proto tma a snízená úroven vnímání v tunelu), do jiného rezimu vedomí.

Co vsak zustává stejné i po prodelané zmene, je obrovská podobnost forem. Jak objevil i Carl Jung, psychika má svuj vlastní slovník forem a clovek tyto formy nachází jak v prírodní, tak i v duchovní zkusenosti. Muzeme-li si zranit palec, kdyz kopneme do kamene v tomto svete, melo by platit, ze existují kameny a ze nase prsty jsou zranitelné i v duchovním svete, a duch si nemusí vsimnout zádných odlisností, pokud se nerozhlízí po nejakém zvlástním vedlejsím efektu. Podle Swedenborga jedním z takových rozlisujících rozdílu je, ze význam kopnutí do kamene a prícina, proc do nej clovek kopnul, budourozdílné. V duchovním svete bude jejich význam i prícina duchovní.

Pevnost je vztah mezi vnímaným objektem a smyslem, který jej vnímá. Není to zádná absolutní charakteristika, dokonce ani ve fyzice. Nasim materiálním smyslum se materiální svet jeví pevný, protoze smysly, které se na nej dívají nebo jej cítí, jsou také materiální. Obdobné vidí a zakousí obdobné a povazuje to za hmotné. Budeme-li duchovními smysly vnímat svet okolo nás, který bude duchovní, vztah duchovního sveta k nasim duchovním smyslum vytvorí pevnou realitu. Tento fakt muze mást lidi, kterí jsou cerstve po smrti. Swedenborg se setkal s mnoha osobami, které nedávno zemrely a byly naprosto nepripraveny si tuto skutecnost uvedomit.

Muzeme se také zamyslet nad prostým faktem, ze v obou prípadech je svet vnímán myslí. Za nasimi jednoduchými smyslovými nástroji se skrývá mysl, jediný skutecný vnímatel cehokoliv. Otázka, jak to ovlivní podstatu vnímané reality, je velmi zajímavá. To, co mysl bude nejpravdepodobneji zakouset jako pevné a reálné, bude opet zase mysl, a ne neco cizího. Mysl by normálne mela vnímat jako nejasné a pomíjivé to, co je od ní odlisné, a proto i trochu divné a s nejasnou ci chaotickou logikou. Kdyz mysl sklouzne do jednoho ze svých rezimu, duchovního nebo prírodního, nalezne pevný svet s jeho jasne vymezenými cástmi a predmety.

Swedenborg tedy objevil, ze svet mysli vypadá stejne jako tento. (Rovnez i zkusenosti z blízkosti smrti naznacují, ze poté, co se duch vydá na svou cestu, se nezmeníme na neco zcela odlisného.) Swedenborgovy popisy duchovního sveta ukazují, ze v nem jsou jezera, reky, pole, stromy, hory, oblaka, slunce a mesíc veskeré vybavení materiálního sveta. Rozdíl je jen v tom, ze tyto veci jsou duchovní. To znamená, ze jsou formami, ze kterých pozorovatel vnímá dynamické stavy své mysli a své pocity prímo, a proto v urcité rozpoznatelné forme. Swedenborg nás skutecne informuje, ze duchové vypadají úplne jako lidé mají paze, nohy, tváre atd.

Ve svém díle Nebe a peklo Swedenborg popisuje duchovní svet nejobsírneji. Na prvý pohled se muze zdát, ze je u popisu takové nezemské reality az prílis pozemský. Proc vsechny tyto pozemské obrazy? Hory jsou koneckoncu výsledkem geologických procesu. Proc by duch mel kopírovat planetu Zemi? Logika situace, ucil, je vsak ve skutecnosti obrácená. Není to tak, ze by duchovní svet vypadal jako prírodní; ve skutecnosti prírodní svet vypadá jako duchovní. Tak to bylo vzdy, nebot duch je pred prírodou príroda je vyjádrením ducha, a ne naopak. Hmota je pomerne statickým vyjádrením objemné a komplexní mysli, a jak jsme jiz dokazovali, prebývat v kterémkoliv z techto svetu je ve skutecnosti výsledkem zmeny stavu mysli.

Okrasy prírodního sveta jsou proto duchovne významné jako výrazy vnitrní reality, která je stvorila, prestoze tato realita je na prírodní úrovni velmi statická, velice pomalá v reakcích na nase vlastní stavy mysli a velmi nepravdepodobne se bude chtít na základe zmeny nasich postoju menit ci zmizet.

Co oba dva svety odlisuje, jesku-tecnost, ze v prírodním svete a v prírodním rezimu mysli, který jej vnímá, existuje silná separace mezi Já a To jiné. To vytvárí objektivní zkusenost, ze prostor je zakousen kazdým stejne. Je-li A vzdálen kilometr od B, kazdý vidí A kilometr daleko od B. Prírodní svet je vzdy To jiné, není obrazem Já. Tímto zpusobem se stáváme vedomými sami sebe i prítomnosti sveta, který odmítá jednat podle nasich prání, at dobrých ci spatných. Neco uciníme, a neco poucného se stane: z techto dusledku jsme se nuceni poucit. Kontrast mezi námi a nasím okolím vytvárí silné vedomí sebe sama, které nám pak umozní zajímat se o pomery, ve kterých se nacházíme, a pokusit se rozvinout svou inteligenci a schopnosti, abychom mohli zít a jednat v necitlivém svete. Vedomí sebe sama nás vede také k etice, k problémum disciplíny a k praktické moudrosti. Tento svet je proto ideálním prostredím pro ucení, pobídka k nabytí vedomí, jako by nám byl poskytnut model duchovní reality, se kterým si muzeme hrát a experimentovat bez velkého rizika, ze tím uciníme skodu nasemu vnitrnímu já.

V duchovním svete je vsak situa-ce odlisná: vse, vcetne jednotlivých lidí, se tam vztahuje k necemu jinému. Duchovní svet je vzdy jeden celek a ne sbírka vzájemne oddelených cástí. Je to svet rozsáhlých, vzájemne se pronikajících vztahu, a funguje jako jedna velká mysl jako vsechny mysli dohromady, prestoze Bozská mysl prostupuje a usporádává v rád mysl kolektivní. Jde-li vse dobre, zájem o ostatní nahradí soustredenost na sebe sama a duch se stává soucástí celého lidství, aniz by dál pohlízel na vsechny a na vsechno jako na To jiné. Jelikoz duchovní svet v podstate sestává ze skupinového vedomí, následuje logicky po drívejsím úsilí ve svete definovat sebe sama a stát se specifickým jedincem, nekým urcitým. Kdyz duch vymezil, kým je, muze konstruktivne vstoupit do duverných vztahu s jinými a nebýt v nich ztracen. Proto, opakujeme, prírodní svet pripravuje cloveka na svet duchovní.

Swedenborg ukazuje, ze jakákoliv skupina nebo vzájemný vztah jsou jen tak silné, jak se to nezávislým zpusobem naucili jedinci uvnitr. Proto musí vývoj jedincu ve fyzickém svete predcházet jejich vstupu do speciální dynamiky sveta duchovního. To vypadá paradoxne, nebot se zdá, ze rozdílnosti, zvlástnosti a spoléhání se na sebe bude odporovat opravdové jednote s druhými. V tomto materiálním svete vidíme tolik individualistu, kterí si jdou jen svou vlastní cestou. Vidíme také idealistická duchovní hnutí, která podporují opak a nabádají své cleny, ze by meli splynout se skupinou a kazdý by mel verit a myslet stejne. Tyto skupiny ucí vzdání se individuality, aby se dosáhlo úplného sdílení a empatie, spolecné mysli. Domnívají se, ze to muze zachránit spolecnost od vlivu arogantního individualismu. Výsledkem vsak obvykle bývá jen skupina bez pátere a vedomí, nebot kazdý se zde spoléhá na ty ostatní. Situace pak vyzaduje nekoho, kdo tuto beztvarou skupinu povede. Skupiny se pak jako její mozek ujímá nejaký ucitel ci guru, a skupina se pak stává jeho soukromou armádou, schopnou pracovat, poskytovat mu sluzby a splnovat jeho rozmary. Výsledkem je kult.

Swedenborg psal, ze v opravdove sjednocených skupinách a spolecnostech je naopak kazdý jedinecne sám sebou. V takové etice nemohou kulty vzniknout, nebot kazdý zde prispívá dobre rozvinutou individualitou a má ve vetsím celku jedinecnou roli, urcitou cinnost, za kterou má svou zodpovednost; vsechny tyto role dohromady vytvárejí jedinou kolektivní mysl. Mozkem skupiny jsou vsichni. Celé spolecenství tvorené myriádami takových lidí vidíme jako nebe a v dálce jako jednu osobu. V jedné prekrásné zkusenosti Swedenborg spatril celé nebeské spolecenství jako mnozství hvezd, které zformovaly dohromady jednoho velikého jedince. Kazdý clovek zde zná velmi dobre své vlastní schopnosti, a je si proto také vedom svých osobních omezení a ví, kdy má prenechat místo nekomu jinému.

Jedním z dusledku tohoto vse pronikajícího durazu na vztahy ve druhém svete je to, ze co jsme tam videli, muze príste, az to spatríme znovu, vypadat trochu jinak. Tato nová podoba bude výsledkem fungování podstaty veci samé i zmeny naseho vztahu k ní. Samo o sobe se to muze zdát divné a dezorientující; je to vsak ve skutecnosti zpusob, jak nase psychika fungovala vzdy. Jsme zvyklí, ze ruzné veci v ruzných dobách hodnotíme rozdílne, pristupujeme k vecem nespocetným mnozstvím rozdílných zpusobu a díváme se na veci ruzne podle toho, jak se cítíme, nebo jak se zmenila situace, ve které se nacházíme. Vzdálenost v duchovním svete je tím, co nazýváme psychologickou vzdáleností. Být od nekoho velmi vzdálen zde znamená být ve velmi rozdílném stavu mysli a srdce. Být u nekoho blízko zde znamená být s ním ci s ní v duverném vztahu. To vse známe jako realitu nasí psychologie, ale v tomto svete to nemá vliv na nase smysly. V druhém svete má.

Po smrti duch nejprve shledává svuj nový svet trochu divný, ale jeho psychika se zde brzy usídlí. Musí si zvyknout na to, ze nase staré psychologické stavy se nyní projevují navenek místo pouze dovnitr. Duchovní svet se brzy stane velice prirozeným, nebot nás obklopí nasí starou a navyklou psychologií. Relativní studená odlehlost prírodních vecí je nahrazena duverným vztahem s nasí vlastní myslí, a to nás vede k hlubsí duverností s lidmi kolem nás.

Swedenborg jednou v duchovním svete potkal muze, který stál ve vzduchu kousek nad zemí. Prestoze se muz musel dívat k nemu smerem dolu, nebyl si vubec vedom toho, ze levituje, a pokracoval dál ve své reci, ve které Swedenborgovi dokazoval svuj skepticismus o existenci nejakého zivota po smrti docela ironický postoj pro cloveka v této vyvýsené pozici. Místo aby s ním debatoval, Swedenborg pouze ukázal na místo, kde muz stál. Muz se podíval dolu, a náhle se probudil ze svého vzdusného teoretizování a v údesu se dal na útek, pár okamziku stále jeste nad pevnou zemí.

Ve svém fantazií unáseném stavu mysli tento duch nemohl v duchovním svete udrzet obe nohy na zemi, a tak jeho fyzická poloha odrázela tento psychologický fakt. Zeme zde znázornuje praktickou mysl, nejfunkcnejsí a zemité aspekty naseho denního myslení. Duch se doslova vznesl, jak jej pohltilo jeho vlastní teoretizování o jeho myslenkách, a byl tím prílis zamestnán, nez aby si vsiml, ze své teorie recituje v tak oddeleném stavu mysli, který popírá jeho skutecnou zkusenost. V druhém svete, kde se vnitrní stavy stávají dominantní psychickou silou a jsou dramatizovány, takovéto poprení doslova znamená myslení bez pevné pudy pod nohama. Kdyz spatril, kolik se v jeho teoretizování skrývá fantazie, dostal se dolu na zem.

Swedenborg poznamenává, ze mnohé bezné metafory, tak jako ta predcházející, pocházejí z duchovního sveta. Do jisté míry myslíme duchovne, aniz si toho jsme vedomi, nebot cítíme pozoruhodnou presnost urcitých výrazu a frází. Zdá se, ze duch rozeznává svuj vlastní jazyk, prestoze jeho pozoruhodná presnost je prílis instinktivní, nez aby pritáhla nasi vedomou pozornost.

V tomto svete napríklad ríkáme: Jsme si velmi blízko, abychom tím naznacili pocit vzájemné pritazlivosti ci sympatie. V duchovním svete si jsme opravdu velmi blízko v nekterých prípadech se az dotýkáme. Nejsme si uz tak blízko jako kdysi se v duchovním svete stává opravdovou vzdáleností ke druhé osobe, prestoze v tomto svete mohou sedet pohromade. Prohlásení: Vidím, co más na mysli, muze být v duchovním svete doprovázeno náhlým zjevením objektu ci obrazu, který byl pro nás predtím neviditelný. Kdyz ve druhém svete duch rozumí, tak také vidí. Teplo vyjadruje lásku; studené srdce mají obvykle lidé, kterí zde zijí v chladných oblastech. Jsou ve skutecnosti zmrazeni svou vlastní tvrdostí srdce, ale pravdepodobne dál viní pocasí.

Swedenborg dále vysvetloval, ze nesouhlas je doprovázen zmizením. Kdyz se setkají dva duchové ci dva zástupy duchu s rozdílnými názory, hádka muze zpusobit, ze se navzájem ztratí z ocí.

V nasem svete ríkáme: Vubec nevidím, kam tím mírís. Je-li nesouhlas naprostý a plný emocí, muze zmizet i dum a majetek druhého, coz naznacuje, ze prvá strana vubec nechápe zpusob myslení druhého, a tak se její oponent vytratí i se vsím vnitrním vybavením. Zde v nasem svete muzeme pozorovat neco takového uvnitr nasich myslí, prestoze nase smysly nezaznamenají spoustu náhlých zvlástních efektu. V obou svetech nám nekdo muze ríct: Uz te vubec nechci znát. V duchovním svete se vnitrní krajina uzavírá, takze vse, co diskuse zahrnuje, prestává být videt. Nemuzete nad tímto fenoménem zvítezit tím, ze si zacnete vyvolávat city k neviditelným lidem nebo jejich domum, nebot neviditelnost je soucástí vaseho vlastního stavu mysli, a ne objektivní neviditelnost. Naznacuje naprosté odmítnutí reality druhého stavu mysli.

Tyto aktivity v duchovním svete se nám mohou jevit velmi subjektivní, jako produkt iluzí a vlastních ocekávání. Swedenborg vsak podotýká, ze ti, kterí milují pravdu, jsou otevrení videt to, co je opravdu skutecností. Vyssí oblasti, blizsí Bohu, jenz je Láska sama a Moudrost sama, jsou proto stabilnejsí a odkrývají více pravdy. Pravda dává nestálému egoismu pevnejsí smera stálý vnitrní bod. Cím výsev duchovním svete se duch pohybuje, tím více vidí duchovní pravdy ve svetle, ve srovnání s tím, co Swedenborg nazývá posetilým svetlem fantazie a egoistických ocekávání.

Bozství muzeme pozorovat jen v nebi, nebot nebe je stav, ve kterém jsou duchovní vedomí a vzájemná láska rozvinuty tak dobre, ze Bozství zde muze být nazíráno v kazdodenní zkusenosti. V nejvyssí oblasti nebe se Bozství jeví jako zárivé slunce, jehoz svetlo je pravda a teplo je láska. Láska a moudrost se takto projevují casto. Nekteré obdobné zkusenosti jsou zaznamenány ze zkuseností z blízkosti smrti, pri kterých lidé spatrili zárivé svetlo, které nezranovalo oci.

Swedenborgovy zkusenosti z duchovního sveta nabízejí vysvetlení zkuseností vizionáru, kterí tvrdí, ze nás na konci tisíciletí cekají velké prírodní katastrofy. Mají-li predpovedi písma a vize proroku o posledních dnech neco spolecného, jsou to spatné zprávy: zemetresení, hory padající do more, nicení, konec sveta v dnesní podobe. Proc by to melo být práve tak?

Jak jsme videli, Swedenborg objevil, ze materiální svet je odrazem duchovního. Zádné takové predpovedi hrozících katastrof proto nemusí mít nic spolecného s nasimi horami, nebot v duchovním svete jsou hory také. Hory tam jsou puvodním obrazem, podstatou vsech hor, speciální aspekty nebo formy mysli; v nasem svete jsou pouze statickými odrazy techto zivých hor. Opravdu, význam apokalyptických výroku v Písmu spocívá v duchovní transformaci, napsal Swedenborg. Biblická apokalypsa nepojednává o fyzickém svete, ale naznacuje velké zmeny v lidském vedomí a prístupech. Predmetem apokalypsy je svet psychiky ci duse. Nové nebe a nová zeme, které mají existovat po Posledním soudu, nejsou novým vesmírem a novou planetou. Jsou to pouze symboly vnitrní zmeny.

Vize zemetresení, která potopí hory a pobrezí a díky kterým povstanou z vody ke konci milénia starobylé civilizace, jak tomu je v predpovedi Edgarda Cayceho, mohou být také obrazy nasich zabehnutých hodnot, které umírají a jsou nahrazovány starsí moudrostí. Odkazy ke Kalifornii a jiným zemepisným místum nás také nezavazují k materiálním interpretacím. Swedenborg poukazuje na to, ze v duchovním svete existují reprezentace speciální obrazy urcitých vecí, které odrázejí soucasné stavy mysli ci ocekávání. Londýn a dalsí velká mesta mají své dvojníky ve svete duchu (kam prichází kazdý okamzite po své smrti), prestoze nejsou presne identická s pozemskými mesty. Obyvatelé zeme zjistí, ze se po smrti nacházejí na obdobném míste obklopeném jinými obyvateli a budovami s alespon obecne obdobným charakterem jako na zemi. Staré kultury prezívají smrt v srdcích tech, kterí zemreli, a to vytvárí zkusenost, která je do znacné míry podobná té na zemi.

Atlantis ci jiné staroveké civilizace povstávající z hlubin muzeme napríklad interpretovat jako návrat starodávné moudrosti zpet do mysli, pozvednutí nad vody moderního odmítavého prístupu. Zda Atlantida skutecne existovala, není ve skutecnosti pro jazyk reprezentativních pojmu a obrazu dulezité. Vse, co tyto veci znamenají pro psychiku, bude platné pro jazyk reprezentací. Swedenborg objevil, ze andelé mluví s clovekem vzdy v jeho vlastním jazyce. Kdyz zrec spatrí budoucnost, spatrí ji formulovanou v rámci takové terminologie a takových obrazu, jaké pouzívá spolecenství, jehoz je soucástí. Jak jsme se jiz zmínili, Swedenborgovo základní pravidlo pro interpretaci duchovní reality je, ze v duchovním svete je vse zakouseno jako odraz vlastního stavu mysli pozorovatele.

Je-li toto vsechno pravda, potom bychom meli apokalyptické vize vysvetlovat spíse jako volání po uznání nových zmen vedomí a víry. Pomáhají nám osvojovat si nové vedomí a nutné zmeny. Necinnost a opatrnost nás casto z opatrnosti drzí zpátky a brání nám uskutecnit potrebné zmeny. Mysl obvykle nechce být transformována, nebot zmena se jeví jako vstup do chaosu a cizoty. Casto zustáváme v nepohodlí starých myslenek, konceptu a zvyku ne proto, ze bychom si mysleli, ze jsou lepsí, ale proto, ze jsou pohodlnejsí.

Nemusí být ani tak jisté, ze apokalypsa opravdu mluví jen o budoucnosti. Ve skutecnosti jediným duvodem, proc se domníváme, ze pojednává o budoucnosti, je to, ze ohromné katastrofy rekneme potopení kalifornského pobrezí se jeste nestaly. Takto tyto události zasazujeme do stále tajemné budouc-nosti, a zdá se, ze takovéto doslovné chápání, nikdy nezpochybnené presvedcení, ze Bible i veskeré vize se musí vzdy brát pouze doslovne, jsou zdrojem osudových dilemat takových milenijních hnutí jako napr. Svedku Jehovových. Tato víra znemoznuje pripustit moznost, ze ony zlovestné hrozby mohou mít i jiné vysvetlení. Jsou-li zmínené vize symbolickými reprezentacemi a ne pohledy na budoucí materiální události, mohou se stejne dobre dít jiz nyní. Biblické predpovedi mohou být dokonce jiz cástecne splneny.

Milenijní proroctví proto mohou ve skutecnosti zjevovat spíse renesanci nez pouhou katastrofu. Mohu v sobe skrývat náznaky obratu k lepsímu. Apokalyptické prevraty, bereme-li je vnitrne, mohou dokonce prináset i dobré zprávy.

At jiz Písma ríkají o posledním case cokoliv, tento portrét musí zobrazovat procesy, které prispívají duchovnímu rustu, namísto aby naznacovaly, ze se stálá bozská vule jejíz soucástí je napríklad vést lidi do Bozího království jednou provzdy skoncila. Nás zpusob myslení o Bibli a o teologii potrebuje doznat jisté zmeny. Prísne literní chápání Bible uspokojuje pouze dogmaticky myslícího cloveka, který je rozhodnut zustat poslusný i na úkor duchovní moudrosti. Swedenborg si toho byl dobre vedom.

Jeho vize Posledního soudu je postavena na teologii Boha jako absolutní Lásky a Moudrosti.

Buh, ucil Swedenborg, vytvoril dva rozdílné svety nebeský a prírodní neboli nebe a zemi proto, aby stvoril lidi k lásce. Muze existovat tolik lidí, kolik je ruzných aspektu samého bozského charakteru, tedy nekonecne mnoho. Kazdý z nás byl stvoren k tomu, aby odrázel jeden z techto nekonecne pocetných obrazu bozství, tak aby Bozství mohlo s tímto aspektem sebe sama prebývat v kazdém z nás. Projevy bozství existují dále i po nasí smrti v nebeské realite, takze nebe samo se muze rozsirovat do nekonecna, nebot kazdé nové já, které do nej vstupuje, je rozsiruje o svou vlastní mysl. Krajiny tohoto pozemského sveta jsou konecné, avsak krajiny nebe jsou nekonecne rozsiritelné pro velikost kolektivní mysli neexistuje zádný limit.

Bozství, které zije uvnitr kazdého z nás a uvnitr celku tvoreného z nás vsech, je Láska sama a Moudrost sama; Swedenborg dokazuje, ze tyto bozské kvality jsou substanciální, tedy ze existují samy ze sebe, a ne jako ztelesnení ci stavy neceho jiného. Dohromady vytvárejí Cloveka a dávají zivot veskeré realite. Buh je Clovek a my pouze prijímáme lásku a moudrost.

S tímto konceptem ze sebe vycházející lásky a moudrosti Swedenborg oponuje casto podvedomé tendenci mnoha teologií predstavovat si Boha jako nekoho, kdo vlastní lásku a moudrost. Tato predstava, ze Buh je drzitelem, zahrnuje moznost, ze tento drzitel se stále jeste vyvíjí a není dokonale se svou láskou a moudrostí sjednocen. Potrebujeme získat predstavu Já, u nehoz jsou láska a moudrost stavy sebe sama, a ne pokracovat v nasí navyklé predstave myslet na lásku a moudrost pouze jako na stavy urcité substance, která lezí pod nimi. Buh jako zdroj lásky a moudrosti, ne pouze jako jejich drzitel, by nás vsak neznicil; nebot my jsme jeho nekonecne rozmanitými obrazy, prestoze jsme, na rozdíl od Boha, pouhými drziteli lásky a moudrosti.

Vse, napsal Swedenborg, bylo stvoreno z Lásky prostrednictvím Moudrosti, a pouze nábozenství muze ucinil Lásku a Moudrost tou nejdulezitejsí realitou. Zde se vracíme na okamzik k predcházející diskusi. Materiální svet je pouze odvozeným stavem, souhrnem systematicky usporádaných jevu závislých na obecném stavu malé mysli (neboli lidské mysli), která je pozoruje, a jeho zámerem je podporit její rust k lásce a moudrosti. My vsak tímto zpusobem nemyslíme a bereme realitu vnejsího sveta za danou. A pro vetsinu úcelu to tak funguje dobre. Avsak nyní si predstavme, ze by bozská Láska a Moudrost chtela zastavit udrzování prírodní mysli, zastavit svou cinnost. Vesmír by jednoduse zmizel zádné boure, zádná dramata, zádné speciální efekty, které provází vetsinu apokalyptických vizí.

Buh, jenz je Láskou a Moudrostí, by vsak nemel zádný zájem takríkajíc vypnout proud. Swedenborg poukazuje na to, ze udrzování je neustálé stvorování. Vesmír je neustále znovu stvorován. Není zádnou stabilní jednotkou, která by mohla existovat sama o sobe treba jedinou sekundu; tuto vhodnou, velmi rychle se opakující iluzi, mayu, kterou nase mensí mysl pokládá za samozrejmou, udrzuje ta jediná skutecná realita, Láska a Moudrost. Buh vsak opravdu je ze sebe existující mysl. A tento Buh, Láska a Moudrost, chce udrzovat, ne nicit.