Existuje jedno dulezité znamení skutecnosti, ze Swedenborg opravdu poznal vyssí svety. Jeho pohled na tento svet prodelal naprosto radikální promenu. Pred rokem 1745 byl velmi dobre zakotven v materiálním svete. V roce 1745, kdy se zabýval zkoumáním lidského nitra, mel problémy s porozumením podivnému symbolismu a obraznosti vnitrních procesu a to presto, ze jiz za nekolik let stál pevne na pude procíteného nebeského sveta, jemuz vládne Jediný Buh. Pohledem z tohoto sveta se vsechny nizsí materiální svety lidí, vecí a zeme stávají symbolickými. Veskerá existence se stává známkou práce Pána. Swedenborg nalezl smysl vsude tam, kde by ho málokdo hledal. A s tímto novým pochopením povstal i onen aspekt Swedenborgova ucení, který je pro neznalé nejhure pochopitelný a nejhure vysvetlitelný. Clovek jeste muze prijmout jeho popisy nebe a pekla ale jak muze pochopit a smírit se s tím, ze clovek sám i celá jeho existence je vlastne jen pouhou reprezentací Jediného?

Stalo se to, ze Swedenborg zacal rozpoznávat v kazdé veci její vztah k Bozství. To, co vytvárí existenci vsech vecí a udrzuje je kazdým okamzikem tak, jak jsou, musí být ona podstata. Co je na prvním míste ve stvorení, musí tedy být i první vecí k pochopení. Vsechno ostatní je jako souvztazná zálezitost az druhotné. Vsechny úrovne existence zacaly být symbolickými reprezentacemi Bozské prirozenosti. Musel zazít neco opravdu mimorádného, ze se jeho pohled na stvorení tak hluboce promenil.

Veskeré rády existence jsou kroky dolu od Jednoho, který je Vsím. Tento Jeden (nazývaný v ruzných dobách a kulturách nespocetnými jmény) je Jediný a sám ze sebe existující. Veskeré dalsí rády existence jsou na Nem závislé jak svou podstatou, tak i svým neustálým trváním. Toto sestupování do stále ohranicenejsích rádu existence umoznuje Jedinému, aby se projevoval na vsech mozných úrovních a skrze vsechna mozná omezení projevoval svou podstatu.

Prvním krokem dolu je nebeské nebe, které svou nebeskou láskou odpovídá Jednomu nejblíze. Duchovní nebe je dalsím krokem dolu, nizsí reprezentací, kde láska jednoho cloveka k druhému (kde radost jednoho je radostí vsech) je v souvztaznosti s láskou nebeskou. Nejnizsí úrovní nebe je nebe prírodní. Pod ním je svet duchu, kde se lidé otevírají a objevují svou vnitrní podstatu. Na této úrovni dochází ke vzájemnému ovlivnování tohoto sveta a vnitrních procesu mysli. Samu lidskou mysl tvorí souhrn úrovní souvztazných se vsemi úrovnemi duchovního sveta, od témer cistých citu a myslenek pres rec a gestikulaci az po projevy tela. Za clovekem, zvíraty, rostlinami a materiálním svetem existují dalsí, nizsí stupne souvztazností s Jedním. Celá tato série existencí je souvztazná s Jediným Bohem, který se takto vsude projevuje. Nejenom clovek je stvoren jako obraz, ale celé stvorení je radou obrazu.

Do této série muzeme kdykoliv proniknout a pokusit se porozumet podstate toho, co znázornuje. Muzeme se podívat na události ve svete duchu a spatrit tam ozvenu obecné povahy nebe. Muzeme se podívat do tváre a na gestikulaci cloveka a pokusit se spatrit, o jaké povaze vypovídají. Muzeme se podívat na zvírata a prírodu a pokusit se zhlédnout, co z obecne lidské povahy je znázornováno zde. Zdá se to jako neco divného, ale ve skutecnosti se presne takovými vztahy zaobírá spousta okultních ved. Na jakýkoliv aspekt prírody se muzeme dívat jako na reprezentaci cloveka, nebo na nitro cloveka jako na reprezentaci duchovního sveta, nebo na jednotlivé úrovne nebe, abychom lépe porozumeli Bohu.

Buh není pouhým vládcem celé existence. Co je mnohem dulezitejsí, je tou nejzákladnejsí tendencí, hnací silou ci podstatou existence. Tím, ze Swedenborg na vse pohlízel jako na symboly ci souvztaznosti, hledel na tuto sílu, na tuto opravdovou podstatu vsech vecí. At tomu kdo verí nebo neverí, zajímá ho to nebo ne, tato síla tu stále je. Swedenborg videl zdroj, z nehoz povstaly vsechny veci, i zpusob, jakým tento zdroj odrázejí. Tento zdroj se v nich odrází i cílem, kterému slouzí. Je to do znacné míry totéz, jako by Swedenborg zacal videt skutecné cíle existence. Kdyz se jej zeptali, proc vlastne existuje clovek, odpovedel: aby mohlo existovat nebe. Lidský zivot na zemi je skolkou (semenistem) nebe.

Toto sestupování, toto zobrazování existence popisuje Swedenborg pomocí termínu souvztaznost a reprezentace. Pokud reprezentace dobre souhlasí s vecí, kterou zastupuje, muzeme ríct, ze jsou navzájem souvztazné. Veskerá existence reprezentuje Boha, ale pokud vec v sobe neobsahuje dobro, není s Bohem souvztazná. Souvztaznosti si proto musí vnitrne odpovídat. Souvztaznost je organickým vztahem, tak jako výsledek je v souvztaznosti s prícinou. Symboly jsou ponekud omezenejsím pojmem nez to, s cím pracuje Swedenborg. Symbol je casto obrazem neceho vetsího, nez je sám. Swedenborg se zabývá existencí, coz je sirsí pojem nez prostý obraz. Vse krome samotného Boha jsou reprezentace nebo obrazy:

Jedním z nejkonkrétnejsích a nejprímejsích príkladu souvztazností je vlastní jednání cloveka. Nás zivot je mostem mezi duchovním uvnitr a materiálním venku. Nase pohyby, gesta, rec ap. jsou v souvztazném vztahu s nasím vnitrním zivotem. Vnitrne se úcastníme zivota v duchovním svete. Zevne, telesne, se nalézáme v materiálním svete.

Na první pohled se Swedenborgovy myslenky o souvztaznostech mohou zdát jen jakousi podivnou teorií, která se zaobírá spoustou symbolických zálezitostí. Pronikají vsak jeho ucením tak dukladne, ze dokud nepochopíme jejich dosah a význam, budou se nám zdát divné vsechny jeho spisy. Co to znamená, ze jistá skupina lidí je umístena v nebi pod chodidly Vesmírného cloveka? Proc to znamená, ze tito lidé jsou orientováni obzvlást materialisticky? A co to je tento Vesmírný (velký) clovek? Je to plnost lidské podstaty v nebi, jejímz obrazem jsme my.

Swedenborgova idea souvztazností je nejobecnejsím vyjádrením myslenky, která se opakovane objevovala a objevuje ve svetové literature. Je to myslenka zároven prastará a moderní; a má tolik paralel, ze je témer nemozné je vsechny vyjmenovat.

Swedenborg se casto zminuje, ze souvztaznosti tvorily v dávných dobách základ vedy, jez byla v pozdejsích casech z velké cásti ztracena.

Myslím, ze bychom mohli ze Swedenborgových prací sesbírat spoustu techto dávných, ztracených znalostí, které získal z rozhovoru s temito lidmi starých casu v nebi. To by mohlo vrátit bohatství starovekým obrazum a obradum, které máme sklon povazovat za jednoduché a primitivní. angel

Z velké cásti jsme jiz ztratili pro tento staroveký jazyk smysl. Clovek staroveku, sedící v noci u ohne, mohl z jeho plamenu vycíst návod, jak zít. Plameny byly souvztazné s jeho vulí a chápáním. S dnesním sofistikovaným prístupem bychom nejspíse rekli, ze projektoval své vlastní myslenky do tvaru plamenu. Swedenborg by proti tomu tak úplne nebyl. Nakolik by tato projekce vycházela z jeho nejhlubsího nitra, natolik by nechal vnitrní duchovní svet projevit se ve tvarech plamenu. Tento primitivní animismus jeste stále existuje. V ruzných oblastech sveta existují primitivní národy, které se dotazují stromu, potoku, skal a oblohy, od kterých se ucí a kterými se nechávají vést. Swedenborg temto primitivum vzdává poctu, protoze jsou v tak snadné komunikaci s duchovním svetem.

Souvztaznosti byly vyuzívány radou dalsích zpusobu. Staroveký clovek vypracoval soustavu konfigurací planet v dobe narození cloveka, reprezentující tedy osobnost jedince a jeho soucasné problémy. Astrologie je príkladem souvztazností mezi vnitrním clovekem a planetární konfigurací. Prestoze pro mnohé to je podezrelá veda (stejne jako vsechny tyto takzvané souvztaznosti), mnozí naopak uved-me alespon C. G. Junga její hodnotu uznávali.

Lidé staroveku znali celou skálu zpusobu, jak predpovedet budoucnost a nalézt vedení. Cinili tak pomocí usporádání materiálních vecí vylození karet (tarot), cajových lístku, vetvicek rebrícku (ITing) ap. Tyto systémy obvykle vyzadovaly hlubokou interpretaci, která umoznila urcitou projekci vnitrních procesu. Neposkytovaly odpovedi formou jednoduchého ano ci ne. Co se vsak zpocátku muze zdát slabinou, je ve skutecnosti dulezitým predpokladem fungování techto systému. Pouzijete-li ITing nebo tarot a zeptáte-li se jednoduse: mám, nebo nemám? obdrzíte nejspíse tak obsáhlou odpoved, ze budete nuceni zamyslet se nad otázkou a svými cíli hloubeji. Tak jako existuje rychlé trepetání plamenu, existuje i prostor pro projekci vnitrních hlubin. Jung se domníval, ze je zde skutecná synchronicita. Clovek, který uprímne kladl otázky vetvickám rebrícku (kartám, mincím, cajovým lístkum ap.), zjistil, ze zapadl do vzorce, který byl obrazem ci souvztazností jeho hlubokých vnitrních procesu. Verící se o tom snadno presvedcí a neverící se presvedcí o opaku, protoze kazdý zde nalezne odraz svého vlastní já!

Swedenborg poznamenal, ze existovaly celé jazyky (jako napr. staro egyptský jazyk) postavené na duchovních souvztaznostech. Domnívám se, ze psaná podoba vsech techto jazyku vznikala ze symbolických obrázku zvírat a vecí, obsahujících vnitrní význam. Nás jazyk zacal souvztaznostmi mezi zvukem a city. Pozdejsí generace pronikly pouze do vnejsích skorápek techto jazyku a ztratily duch posvátné bázne, která stála pri jejich vzniku.

Antická nábozenství a mýty byly casto opojnou smesí souvztazností z nejvnitrnejsích lidských zkuseností. Dobrým príkladem je recká mytologie (Nebeská tajemství 2762). V pozdejsích generacích jsme vsak jiz opet ztratili vnímavého ducha, který tyto mýty vytvoril, a tak nám zbyla jen sbírka podivných príbehu.

Dalsím príkladem souvztazností je antická alchymie. Protoze clovek tehdy vedel velmi málo o chemických prvcích a o chemickém umení, velmi snadno se mohl do procesu hluboce osobne zapojit. Byl to opet Jung, který pronikl do podivuhodných alchymických zálezitostí a nalezl tam stredovekého cloveka, jak se uprostred tech nejpodivnejsích smesí pokousí dosáhnout duchovní integrace (zlato filozofu). Jung tento proces velmi peclive a pomocí mnoha ilustrací popsal. Chemické a vnitrní procesy jsou v souvztazném vztahu. Tito velmi zaujatí chemici pracovali ve svých retortách sami na sobe. Byla to pouze otázka toho, jak spojit veci ve správném porádku. Nábozenské symboly, meditace, velké hledání duse i pochybnosti to vse bylo soucástí. My dnes známe prílis mnoho, nez abychom se chemií zabývali tak osobne. Nebo mu-zeme ríct stejne dobre jsme prílis distancováni, nez abychom se jí takto zabývali.

Vetsinu príkladu pouzití souvztazností máme ze staroveku. V mnoha ohledech jsme nyní jiz méne schopni úcastnit se tohoto podivného premostování mezi vnitrním a vnejsím. Presto máme i moderní príklady v podstate stejných procesu. Dobrou ilustrací jsou projektivní testy psychologu. Dejte klientovi nejaký neurcitý materiál a vyzvete jej, aby situaci ztvárnil zpusobem, který mu bude vyhovovat. Muze být pozádán, aby rekl, co vidí v inkoustových skvrnách (Rorschachuv test), aby namaloval cloveka (Machoveruv test) nebo strom, nebo aby vybral divadelní horizont a postavy z lepenky a sehrál drama (test MAPS), nebo aby jednoduse prekreslil geometrické tvary (Bender-Gestaltuv test). Psychologové mohou na základe dlouhého pozorování a studií vycíst z techto výtvoru známky osobností svých pacientu. Pacienti tam projektují své vedomí i podvedomí. Co spatrí, jak reagují nebo jak namalují jednoduchou cáru, to vse odrází jejich skutecnou osobnost. Zpusob, jak vidí inkoustovou skvrnu, je v souvztaznosti s tím, kým jsou.

Dalsím príkladem souvztazností je psychosomatická medicína. Nekteré velmi vázné psychické problémy jsou zároven i reprezentacemi psychického konfliktu. Napríklad dvanáctníkový vred se casto objevuje u lidí, kterí odmítají závislost na druhých a bojují o sobestacnost. Slabý zaludek vsak vypovídá o necem jiném. Ríká: nakrm me, postarej se o me. Zaludek predstavuje nevedomou potrebu závislosti. Migréna, prestoze je cástecne dedicná a cástecne metabolicky podmínená, znázornuje zároven i psychickou situaci. Clovek, který trpí migrénami, je velmi casto neobycejne svedomitý, má silnou sebekázen a trpí nutkavostí. Vypukne bolest hlavy a ríká mu: nech to být, zapomnel jsi na sebe. Odpocin si, udelej si dobre. Psychosomatická medicína je stále jeste mladým odvetvím medicíny a stále jeste nevíme, zda vsechny zdravotní problémy mají svou psychickou komponentu.

Spontánní prírodní jazyk tela popsal Swedenborg jiz pred dvema sty lety. Nebylo by spravedlivé ríct, ze Swedenborg zalozil psychosomatickou medicínu. To, co delal s telesnými souvztaznostmi, a to, co delá soucasná psychosomatická medicína, jsou dve docela rozdílné veci. Tato medicína odkrývá, rekneme psychologickým zpusobem, co vyvolalo nemoc a stres orgánu; Swedenborg se zabýval normálními orgány. Presto je zde podobnost. Swedenborg zduraznoval, ze srdce a cévní systém mají souvztazný vztah k lásce. Psychosomatické poruchy srdce jsou casto spojeny se silnými city. Nebyl daleko od pravdy.

Mysl kazdého z nás má prirozenou schopnost mluvit jazykem souvztazností. Je to zrejme duvod, proc lidé porozumeli tomuto jazyku v tolika ruzných kulturách a dobách. Prirozeným a spontánním jevem prozrazujícím jazyk souvztazností jsou sny. Kazdý sní nekolikrát za noc. Existují jiz dobré experimentální dukazy, ze snení je nezbytné. Ve snech se zpracovává situace snícího pomocí vnitrního potenciálu individuálních obrazu. Sen pouzívá obrazotvornosti, aby dramaticky ztvárnil situaci snícího. Jazyk souvztazností, který pouzívají sny, presahuje nase bezné chápání, takze se v tomto spontánním vnitrním jazyku musíme naucit císt.

Blizsí nasemu vedomí jsou nejruznejsí zpusoby meditací ci zpusobu vyjadrování nasí fantazie, které jsou opet prirozenými príklady jazyka symbolických souvztazností. Casto jsem napríklad nechal skupinu pacientu hledet v uvolnení na neco v místnosti, co upoutalo jejich zrak na vzor na koberci, prasklinu na podlaze, kus zmackaného papíru, cokoliv. Kdyz clovek neco takového chvíli uvolnene pozoruje, predmet zacne brzy nabývat nejakého významu. Vzpomínám si na zenu-alkoholicku, která takto pozorovala skvíru v podlaze. Povídala pak v slzách, ze v ní vidí ruzné vrcholy a pády svého zivota. Tuto vnitrní reprezentaci sebe sama muzeme objevit v kterékoliv chvíli. Máme tendenci prezentovat se dokonce i tehdy, kdyz nechceme, kdyz formujeme nejaký názor na situaci. Význam, který do ní projektujeme nebo který v situaci nacházíme, odrází ve velké míre nás samé. Primitivní studium plamenu v tábore a nase projekce významu do situací jsou ve skutecnosti stejnými procesy az na to, ze ten primitivní je trochu pokrocilejsí. Je vytríbenejsím a citlivejsím hledáním smyslu. Nase názory jsou méne souvislou kategorizací predmetu.

Ve své knize The Natural Depth in Man (Prirozená hloubka cloveka) popisuji postupnou radu vnitrních stavu. Tyto stavy obecne smerují, jak postupujeme koridorem mysli dolu, k symbolizaci ci reprezentaci. At jsme kýmkoli, existuje v nás silné vnitrní tíhnutí k reprezentaci nasí opravdové podstaty. Sebereflexe, fantazie, vize, halucinace, sny to vse jsou ruzné úrovne této jednotné centrální tendence. Osobne jsem presvedcen, ze tato schopnost znázornovat své pravé já je tou nejprvotnejsí a nejpodstatnejsí tendencí v cloveku. Dokonce i pomalé priblizování cloveka k fyzické smrti prostrednictvím anestézie podle mé vlastní zkusenosti enormne zintenzivnuje tento proces. Tento proces existuje v kazdém, at tomu verí, nebo ne, stará se o to nebo ne, je vzdelaný ci nábozensky zalozený nebo ne. Je to primární zakorenená tendence lidství a muze dobre existovat i ve zbytku zvírecí ríse, nebot se zdá, ze i zvírata sní.

Nez bych se pokousel tuto tendenci dokázat (jak jsem ucinil v knize The Natural Depth in Man), je dulezitejsí venovat se pátrání po tom, proc tomu tak je. Jaký je hlubsí význam tohoto vrozeného univerzálního sklonu projevovat své vnitrní já? Ve své drívejsí práci jsem se systematicky snazil definovat, co muzeme povazovat za zdroj této tendence. Jedním z dulezitých záveru byla skutecnost, ze nase mysli ci zivoty jsou navrzeny s jistým sebe-korektivním, vnitrním systémem vedení, mnohem moudrejsím, nez jsme my. Hlavním problémem tohoto vrozeného smerování k moudrosti je skutecnost, ze jeho zpusob myslení a chápání je vyssí, nez ten nás. Proto se projevuje jazykem symbolu a presahuje nase chápání. Musíme se naucit, jak se mu priblízit a jak porozumet jeho moudrosti. Hlavním cílem tohoto vnitrního systému je pozorovat, reflektovat nad kvalitou naseho zivota a komentovat ji. Zjevne jej zajímá vnitrní podstata a kvalita nasí existence. Vypadá to, ze pracuje z takové úrovne, kde se vsechny veci zdají vzájemne propojené. Tento aspekt vyvolává prirozenou a hlubokou symboliku jeho projevu. Symbol vyrustá ze sféry, kde je hluboce pochopena podstata vsech vecí a je tam spatrována ve vzájemné provázanosti se vsím ostatním. Na této ceste dovnitr se Swedenborg prodíral lesem symbolismu, aby se dobral az na konec celého procesu, k samému Bozství.

Swedenborg tvrdil, ze veda souvztazností byla základní vedou starovekých lidí. I po tomto strucném nástinu pouhých nekolika oblastí, které tato veda zahrnuje, muzeme souhlasit, ze se opravdu jedná o primární oblast poznání. Swedenborg se pod obecným názvem souvztaznosti zabývá základním poznáním, které je obsazeno v animismu, predvídání budoucnosti, tvorbe jazyka, nábozen- ských obradech, astrologii, magii, v mýtech, alchymii, projektivní testech, psychosomatické medicíne, interpretaci snu, interpretaci fantazií, vizí a halucinací a podobne. Presto vsechny tyto oblasti byly podle Swedenborga jen relativne méne významnými sférami uplatnení techto souvztazností. Cítil, ze nejdulezitejsí oblast jejich vyuzití se nalézá v odkrývání nebeských tajemství skrytých v Bibli.