Pro nás Evropany muze být prekvapením, ze v USA je diskuse kolem biblického lícení stvorení sveta stále horkým bramborem. Melo by se ve skolách vyucovat pouze tomu, co ríká Bible, nebo by se mel také prednáset vedecký názor, ze stvorení trvalo mnohem déle nez jen sest dní? Pruzkumy ríkají, ze polovina obyvatel Ameriky si preje zustat u biblického pohledu.

Dríve nez vás pozvu k úvahám nad príbehem knihy Genesis, bude jiste správné, kdyz vám nejprve sdelím svuj názor. Verím, ze vse, co nám tento príbeh lící, jsou nesmírne dulezité pravdy o nasem stvorení - coz nemusí být nutne o nasem fyzickém ci geologickém puvodu - ale o nadcasovém stvorování, protoze kazdý z nás je narozen podle predem daného rádu a muze se vyvíjet pouze skrze urcitou posloupnost kroku ci vývojových etap. At uz se ucíme chodit, mluvit nebo pocítat, vzdy musíme zacít od pocátku a krok za krokem se zdokonalovat.

Z mého pohledu nám Bible obecne ríká, ze stvorení se stalo na prímý Bozí rozkaz, tedy ze On byl oním puvodním principem. Také nás vsak ucí, a to velice podrobne, jak se duchovne vyvíjíme. Mají-li mít pro nás inspirované mýty nejaký význam, musíme se je naucit interpretovat a nenicit je tím, ze je chápeme zcela doslovne. Pokud nekdo za kazdou cenu trvá na tom, ze Esopova bajka je o chování zab, lisek a krkavcu, pak se nic nedozví o svém vlastním chování.

V podobném duchu vás chci vyzvat, abychom odlozili predstavu, ze první kapitola Genesis je o události, která se stala na pocátku casu, ale ze tato kapitola má daleko osobnejsí poselství pro kazdého z nás: je to obecná pravda, nadcasová pravda o kazdém novém stvorení, o vasem i mém narození a o nasem úsilí povznést se z pocátecní nevedomosti na úroven lidské bytosti.

Hned zpocátku si musíme ríci, ze jsme stvoreni do dvojího dedictví: "Na pocátku Buh stvoril nebe a zemi." To znamená, ze máme nebeské dedictví, coz je nase mysl neboli duch, a máme fyzické dedictví, coz je nase "pozemská" cást, tedy nase telo se vsemi svými orgány a cinnostmi.

Telo obcas determinuje nase vedomí, protoze se casto velice zabýváme svými telesnými potrebami a váhu svého tela cítíme témer jako bremeno. Prílezitostne nás vsak duch odnese od nasich telesných starostí a my se muzeme povznést svou predstavivostí nebo svými myslenkami do mnohem vyssích oblastí, kde muzeme letmo zahlédnout zcela odlisnou existenci.

Avsak krátce po narození je nase mysl jeste nezformovaná a v temnote. Je lidská jenom potenciálne, protoze v ní prozatím není zádné svetlo pravdy, ani v ní nejsou zádné kvality dobra - a honem musím dodat, ze ani zla. Mohou v ní být náklonnosti ke zlu, ale nikdo se nerodí jako zlý.

Dovolte mi strucne vysvetlit, ze sest hlavních vývojových etap cloveka (sest dní stvorení) je pravdivých, co se týce naseho prírodního vývoje, kde predstavují první krucky v procesu sebeuvedomování a postupného oddelování a rozpoznávání sebe sama jako bytosti oddelené od okolního sveta. Stejný proces vsak probíhá také na úrovni naseho ducha. Porovnávat tyto dva paralelne probíhající procesy vývoje by trvalo prílis dlouho, a tak se omezím pouze na duchovní evoluci, ke které muze dojít teprve v nasem dospelém veku, kdy jsme schopni samostatného uvazování. Mejme vsak na pameti, ze kdyz se obrátíme k duchovnímu vývoji, krácíme vlastne opet po stezce, kterou jsme jiz jednou prosli.

Materialista prebývající v kazdém z nás casto presvedcuje, ze docela stací zít pro tento svet, být úspesný a stastný. Proc mu to vsak vzdy neveríme a nakonec shledáme, ze to není uspokojující ani naplnující pojetí? Proc máme hlubsí tusení jiné dimenze? Proc jsme z casu na cas presvedceni o existenci vyssí pravdy a oslnivejsího svetla?

Nase psyché je casto popisována jako "voda" - hluboký nevyzpytatelný oceán kolektivního nevedomí, z nehoz si pochopitelne uvedomujeme pouze malou cást pameti, kterou vsichni máme a ve které jsou ulozeny vsechny nase myslenky, pocity a zázitky. Opakovane se v nás objevují silné touhy a naplnují nás svou naléhavostí. Uvedomujeme si, ze jsou urcité ideje, které prinásejí svetlo do mysli a ukazují nám vyssí hodnoty, které nazýváme pravdami.

Kazdý clovek, bez ohledu na místo, kulturu ci rasu, je v Bozí péci a v Bozím svetle. Cas od casu se mu dostane vnitrního volání, uvedomení si vnitrního svetla, které ho bude nutit poznat a pochopit smysl zivota, pravdy, dobrého a spatného. Bude to natolik individuální a tak upraveno pro zkusenosti urcitého cloveka, ze nikdo jiný nebude schopen pochopit význam, který to pro neho má.

Kdyz zareagujeme a nadchneme se tímto novým svetlem, zacíná pro nás nový den a nás zivot uz nikdy nebude stejný. Poprvé nabudeme vedomí o svetle pravdy, které bude zcela odlisné od vsech nasich predcházejících znalostí a predstav.

Nekterí lidé nazývají tento zázitek "konverzí", ale my veríme, ze "spatrení svetla" je skutecne pouze prvním krokem na mnohem delsí ceste k dokonalosti. Mnohé se v nás bude muset zmenit a od mnohého se budeme muset oddelit, nez dorazíme ke svému urcení.

Druhý den Buh zpusobí rozdelení vod na vody pod a nad nebeskou klenbou, takze jasne vidíme, ze první ctyri dny se týkají oddelování, delení a definování. Jak tento proces prozíváme? Kdykoli prijmeme nejaký nový ideál, vzdy to znamená výzvu nasim dosavadním zvyklostem a postojum.

Stanete-li se vegetariánem, budete muset roztrídit své staré zásoby jídla a zbavit se masných výrobku.

Stanete-li se clenem nového klubu, vase clenství vás donutí zmenit vás casový rozvrh a prijmout nové priority.

Musíme si ríci: "Toto je dulezitejsí nez tamto. Neceho budu muset nechat, abych si udelal cas a prostor pro svou novou víru."

Zacínáme si uvedomovat, ze ne vse v nasem zivote je stejne dulezité. Napríklad nase pamet obsahuje tisíce informací. Mnoho z nich nikdy nepouzijeme, a tak je zapomeneme (i kdyz je nikdy zcela neztratíme); ale nekteré z nich jsou skutecne zivotadárné! Kdyz zacneme premýslet o zivote hloubeji a budeme chtít rozvinout svuj vnitrní potenciál, pak nebudeme chtít strávit kazdý vecer sledováním televizních komiku nebo venovat mnoho hodin sportu. Pak radeji preladíme na závaznejsí programy nebo se budeme setkávat s lidmi, kterí nám mohou pomoci krácet po nasí vnitrní ceste.

Tento proces je popsán vyprávením o rozdelení vod. Nekteré poznat ky patrí vyssímu rádu, jiné nizsímu, i kdyz i ty jsou uzitecné. To je druhý den, druhá etapa naseho vývoje. Patrne jste jiz zazili tyto bourlivé casy, které mohou být velice bolestivé. Nase nizsí prirozenost v podstate nevítá zádné zmeny v nasem zivote, protoze se obává o svou existenci.

Mozná vám pripadne zvlástní, pokud jste si toho vsimli, ze az dosud jsme se zabývali pouze vodou a svetlem. Je tomu tak proto, ze nás vývoj je nejprve zalozen na nasich rozumových schopnostech. Je to proces trídení nasich myslenek a postoju. Z vnejsího pohledu se nemusí jevit zádné známky, ze se v nás odehrává neco velmi dulezitého. Mozná je tomu tak i proto, ze se nacházíme ve velice zranitelném postavení, a kdybychom se odhalili soudu druhých lidí, nebyli bychom jeste dostatecne silní, abychom svou pozici uhájili. Je to svým zpusobem osamelý stav. Nové pocity se vsak jiz zacínají vyvíjet. Mozná, ze si lámeme hlavu, jaký mají vsechny ty zmeny smysl a jsou-li k necemu dobré. Dokonce i sami sobe muzeme ríci: "Jsem praktický clovek, ideje jsou v porádku, ale rád bych mel pocit, ze stojím na pevné zemi." Pokud jste si nekdy neco podobného rekli, pak uz víte, co prinese tretí den:

Kazdý nový krok vpred je Bozím podnetem, který nám predstavuje nové ideje, nové touhy a nyní, tretího dne, nové aktivity. Krok za krokem dospíváme, práve tak jako v nasem detství, do období, kdy odkládáme staré hracky a chceme zazívat neco nového, dosahovat nových cílu a zajímat se o zcela nové zázitky a zkusenosti, o kterých jsme dríve nemeli ani potuchy.

Dríve nez se pustíme do objevování duchovního smyslu prvního rustu vegetace, bude patrne uzitecné si pripomenout, ze veskerý zivot na zemi závisí na travním cyklu. Vsechno závisí na tráve, protoze i masozravci jedí býlozravá zvírata, tedy samozrejme i my. Proto musí mít prístí krok naseho vývoje obrovský význam. Ze stavu hluboké ponorenosti do sebe sama zacneme pocitovat potrebu neco ze sebe vydat a nasmerovat se ke svetu mimo nás.

Zamysleme se nad zázrakem rustu, napríklad na jare, kdy ze zdánlive jalové pudy vyrasí první krehké výhonky trávy. Svým zpusobem je to zázrak, zvláste kdyz si uvedomíme, jak je nový zivot osudove dulezitý pro nase prezití. V této etape naseho duchovního vývoje si postupne uvedomíme novou potrebu delat neco praktického, vyzkouset své nové myslenky v praxi. Mozná, ze si nejsme prílis jisti, jak to máme udelat, ale zkusíme to. Zpocátku jsme váhaví a plasí. Nejsme si jisti reakcí ostatních. Mozná nám neporozumí a vysmejí se nám.

Tímto zpusobem se v nasem zivote objevují první známky skutecne duchovního zivota a my pritom objevíme neco úzasného: ty malé ciny skutecne nesou ovoce. Prinásejí s sebou zmeny v nasem zivote i v zivote jiných lidí. Uvedme si malý príklad. Dejme tomu, ze v práci máme nekoho, koho ostatní nemají moc rádi a neustále si ho dobírají. Jednoho dne z toho vsak mám spatný pocit a zacnu se k nemu chovat laskave. Jednám s ním jako s prítelem a popovídám si s ním, zatímco dríve jsem ho ignoroval. Onen clovek získá sebeduveru, cítí se stastnejsí a uvolnenejsí. Jiz se necítí být mimo spolecnost a já shledám, ze je v nem velký potenciál, který jsem v nem nikdy dríve pro své predsudky nevidel. Takto poznávám, jak i jen malé laskavé skutky zijí svým vlastním zivotem a ve spojení s ostatními lidmi mohou samy sebe donekonecna produkovat a reprodukovat.

Samozrejme nás tyto ciny zprvu stojí mnoho námahy. Víme, ze nás stojí hodne úsilí, casu a nekdy i penez. Na tomto stupni vývoje je pro nás stále velmi dulezité, aby nase ciny byly uznávány a povsimnuty. Potrebujeme, aby nám bylo dekováno, abychom byli oslavováni a také odmeneni - tak jako je tomu s detmi, kdyz pro nás neco udelají. To vse je naprosto v porádku. To vse je soucástí naseho vývoje. Proto je vegetace tak vynikajícím príkladem tohoto procesu. Nase první dobré skutky jsou jeste pevne zakoreneny v nasem egoismu. Nejsme jeste schopni je tak snadno pustit, a proto je drzíme, protoze nás mnoho stály.

Nyní jsme dosáhli kritického stavu, bodu obratu naseho nového zrození a duchovní evoluce. Ten je zobrazen dnem ctvrtým. Zde máme dojem, jako by se Buh náhle rozpomnel, ze by mel také stvorit slunce, mesíc a hvezdy. Nic nedokládá presvedciveji, ze necteme zprávu o fyzickém stvorení nasí slunecní soustavy, protoze slunce, jako její stred, muselo být první, ale tady se jeho stvorení jeví jako dodatecný nápad. Jak mohly rostliny, kere a stromy rust bez slunecního tepla? Bez slunce pochopitelne nerostly. Slunce zde bylo od pocátku, protoze predstavuje zdroj Zivota a Bozské lásky, která vyzaruje do celého stvorení. Biblická zpráva vsak velice presne popisuje, jak dalece jsme si vedomi toho, co se s námi deje. Odhaluje nám, ze jsme stále do znacné míry sebe-dostrední, zápolíme se svým egoismem, a proto si stezí vsímáme toho, co se deje.

Tím mám na mysli, co se deje v nás. Jednoho dne vsak o sobe postupne objevíme velkou pravdu, a to velmi prostou, avsak naprosto podstatnou pravdu:

Nás zivot prichází od Boha;
On dodává svetlo, energii v nás;
On jediný nás ochranuje a vede nás.

Vnitrní zápas, pocitovaný jako sebepopírání, není ve skutecnosti nasím bojem, protoze Buh je vzdy v nás a my si muzeme dovolit jít a nechat se nést v jeho nárucí a vyhrívat se na výsluní jeho lásky. Muzeme to prirovnat k tomu, kdyz odlozíme nase tezké zimní oblecení a vyjdeme ven do slunecního tepla. Vsichni víme, jak je to nádherné.

Ve ctvrté etape se toto deje duchovne. Máme osvobozující pocit a dovolíme si svobodne pristupovat k druhým lidem laskavými slovy a do-brými skutky zcela bez zábran. Nejsme uz více závislí na podekování a uznání. Dobrý skutek je odmenou sám o sobe, protoze jsme pouhými zprostredkovateli Bozského zivota. Predáváme neco, co nám nepatrí, a práve proto je to mnohem úzasnejsí, nez kdybychom predávali pouze svuj vlastní rozum a sílu. Ty jsou nutne omezené, zatímco Bozí dary jsou zivé a nekonecné. Dobro, které konáme, patrí Bohu, nikoli nám.

Jak jsem uz predeslal, ctvrtý den je predelem naseho duchovního vývoje, i kdyz doslovne se to tak nejeví. Bozské slunce vsak na pocátku nenajdeme. Vidíme pouze jeho odraz jako první svetlo pravdy, aniz známe jeho puvod. Swedenborg ríká, ze v duchovním svete, ve skutecném cíli nasí zivotní cesty, vidí andelé duchovní slunce stále pred sebou, kamkoli se otocí. V tomto slunci vidí první symbol Bozské prítomnosti ve svých zivotech. Vedí, ze za vse, co mají, vdecí nekonecné lásce Stvoritele, který na ne neustále vylévá svuj zivot.

Vedle slunce se objevuje také mesíc a hvezdy. K cemu je nám mesíc, kdyz máme slunce? Bible se zabývá skutecnou situací naseho zivota. Bylo by velmi príjemné, kdyby za námi nekdo prisel a rekl: "Pridás-li se ke me a budes-li me následovat, nebudes mít zádné tezkosti, budes zdravý, bohatý a moudrý." Jezís takto snadnou cestu nikdy nesliboval, ac nekterí lidé takové sliby dávají, protoze velmi dobre vedí, ze nakonec presne toto chceme vsichni slyset. Ale zivot takový není. Zivot je obtízný a my musíme procházet tezkými obdobími zkousek a pokusení. Slunce vzdycky tak jasne nesvítí. Nekterí nasi blízcí mohou zemrít za hrozných okolností a pak zazíváme v dusi hlubokou noc. Stále vsak máme svou víru, aby nás podpírala. Kdyz se Buh zdá být prílis vzdálený, jeho odrazené svetlo stále zárí v mysli, tak jako slunce ozaruje krásný mesíc. Nekdy je tím jediným, co nám zbývá, nase duvera. Kdyz se díváme zpet na svuj zivot, dojdeme k záveru, ze nás zivot byl veden Prozretelností práve behem techto významných okamziku, kdy jsme museli provést nejaké zmeny. A tak pokracujeme v nasí ceste s duverou, ze i toto temné období jednou skoncí a my vstoupíme do nového dne, který bude opet plný svetla.

Práve z tohoto duvodu stvorení expanduje do zcela nových zivotaplných forem poté, co zjistíme prítomnost slunce na nasem vnitrním obzoru. Od rostlinného rustu postupujeme k zivým stvorením, která mají svobodu pohybovat se vsemi smery: nahoru, dolu, doprava a doleva. Nase jednání plyne k druhým bez zábran. Nechte je plavat, at si kdekoli najdou cerstvou vodu k rozmnozování; nechte je odletet na krídlech lásky a najít si nová hnízda v zivotech druhých lidí. To se deje pátého dne.

Poslední den se objevují teplokrevná zvírata; ta predstavují nase emoce, sílu a inteligenci, tedy vse, co patrí k cloveku. Obvykle si toho nejsme prílis vedomi, ale máme s ruznými zvíraty v prírode mnoho spolecného. Mnoho se od nich muzeme naucit a casto nás i zahanbují, protoze u nich muzeme videt daleko krásnejsí charaktery. Ona jsou stvoreními, která se, na rozdíl od lidí, neporusila zneuzitím velkého daru svobody. Je toho opravdu hodne málo, na co bychom mohli být pysní, kdyz se podíváme na svet kolem sebe; pritom nás duchovní potenciál je neprekonatelný a stále nás volá, abychom si to uvedomili. Proto je Bible, pokud ji správne chápeme jako pruvodce nasí duchovní evolucí, tak nesmírne cenným darem v nasich rukou. Vzdy ji peclive opatrujte. Také musím dodat, ze se nyní nove objevuje probuzení nasí zodpovednosti za zivocisnou a rostlinnou rísi i za samotnou zemi. Pomalu se stáváme citlivejsími a více se staráme o své zivotní prostredí - uvedomujeme si, ze nejakým zpusobem je kazdý z nás soucástí druhého.

Ve starých dobách byli lidé naprosto nevinní a díky tomu se cítili být úzce svázáni se vsemi vecmi a zvíraty. Dokonce chápali, ze veci a zvírata predstavují jejich dobré i odporné náklonnosti, které musí postupne vsechny dostat pod svou kontrolu - tím myslím vládnout svým lidským emocem a nenechat je rádit a znicit vse, co si prejí. Nekdy muzeme tuto nevinnost a souznení s prírodou na okamzik zazít s lidmi, které nazýváme "primitivní". Ty jsme jeste "nezcivilizovali" svou lacností a nadbytkem.

Skonceme vsak pozitivne, pripomenutím nejvetsího slibu, jakého se nám muze dostat, shrnutého v následujících slovech, popisujích konecné stvorení cloveka:

V techto nekolika slovech plných tajemství se dostáváme k samému cíli, kvuli kterému zde máme popsánu celou evoluci z temné nevedomosti k pl-nosti skutecne lidského charakteru. Je velice dulezité si uvedomit, ze se nerodíme plne clovekem jen proto, ze máme lidskou postavu a chodíme po dvou nohou. Jiste jste slyseli o detech, které vyrustaly mezi zvíraty a které behaly, lovily a chovaly se jako zvírata bez viditelných lidských rysu. Clovek není vybaven tak silnými pudy, které jsou nositeli vsech nezbytných informací pro zivot, jako zvírata. My lidé se rodíme negramotní a vsemu se musíme naucit tím, ze si to zvolíme. Svoboda volby v tom vsem hraje podstatnou roli. Skutecne si muzeme vybrat, kým se chceme stát, a proto potrebujeme rady a pokyny, aby nám pomohly zvolit si nejlepsí cestu. Jestlize nás vsak nase postava nebo chuze po dvou nohou neciní lidmi - konecne invalida s jednou nohou muze být daleko více clovekem, nez telesne zdravý, ale sobecký tenista - co je potom skutecné lidství? Nekolik slov o stvorení cloveka k obrazu a podobe Bozí nám dává jasnou odpoved.

Dlouho mi vrtalo hlavou, proc lidé neprikládají temto slovum vetsí váhu. Je prece zrejmé, ze jsme-li stvoreni k Bozímu obrazu a podobe, pak bychom se patrne mohli dozvedet neco o Bohu tím, ze bychom prozkoumali svou vlastní prirozenost, mysl a potenciál. Velmi strucne si rekneme, ze dve základní schopnosti, které potrebujeme k zivotu v lidské spolecnosti, jsou inteligence a správná motivace. S lidmi, kterí ztratí rozum, nemuzeme jednat jako s obycejnými dospelými; musí se o ne pecovat jako o malé deti, nic se jim nedá vysvetlit a nemuzeme je nechat volne se pohybovat. Dále je zrejmé, ze charakter cloveka je takový, jaká je jeho láska. Miluje-li dominantní postavení a moc nad ostatními lidmi, tak takový také je. Jiný clovek muze být milující, opatrující a hledající pomoc pro nemocné, nevzdelané, trpící hladem ci pro lidi bez prístresí. Láska (neboli motivace) je pritom dulezitejsí schopností nez inteligence, protoze láska pouzívá inteligenci k dosazení svých cílu.

Obrátíme-li nyní svou pozornost k Bohu, zjistíme, ze nejenom jeho pojmenování se skládá ze dvou jmen, napr. Pán Buh, Jezís Kristus, ale ze jsme byli stvoreni k jeho obrazu a podobe. To proto, ze Buh je zdrojem vseho naseho bytí a zdrojem vsí lásky a moudrosti. Láska dává sama sebe plne a cele a moudrost uvázlive dává dál toto sebe-dávání co mozná nejúcinnejsím zpusobem. Vedci jiz mnohokrát uznali, ze prírodní zákony jsou úzasne moudré, ale nepovsimli si, ze za touto moudrostí a ohromující inteligencí se skrývá láska, skutecný zdroj veskeré energie a pohybu.

My lidé jsme byli stvoreni se schopností prijímat, vázit si, radovat se a sdílet s ostatními jak lásku, tak moudrost. Schopnosti milovat (nebo chtít) a myslet nám byly dány proto, abychom si mohli zvolit, ze se staneme príjemci této moudrosti a lásky, tedy podobou a obrazem Bozím. Podoba predstavuje Bozí lásku, obraz jeho moudrost. Nase prirozenost je vsak nejprve pretvorena pomocí pravdy, proto se obraz obycejne uvádí pred podobou.

Buh nás vsak k nicemu nenutí. My si skutecne muzeme vybrat, kým chceme být. Bozí energii a zivot muzeme prijímat neustále a pouzít ji výhradne k sobeckým nebo dokonce k destruktivním úcelum; k sebeuspokojení a pozitkum. Muzeme se rozhodnout vyuzívat druhé lidi nebo vybudovat impéria na miliónech mrtvých lidí. Jak se toho snazíme dosáhnout, ztrácíme Bozský obraz a podobu z naseho charakteru. Stáváme se nelidskými a zdráhám se pouzít Slovo "bestiálnímí", protoze zvírata neklesají do takové zkazenosti, ale zustávají v souladu se svým zivotem, do kterého byla stvorena.

Tak, co je zde v sázce? Proc je tech sest etap tak dulezitých?

Jenoduchá odpoved zní, ze dokud nedosáhneme dokonalé slávy cloveka, t.j. dokud nejsme skutecne milujícími a moudrými lidmi, nikdy nedosáhneme sedmého dne, který predstavuje odpocinek a pokoj. Lidé si casto myslí, ze nebe je místem nekonecného nicnedelání, protoze si ho predstavují jako vecný Sabat. Bible vsak vyjadruje své ideje na daleko vniternejsí úrovni. Odpocinek o Sabatu predstavuje v duchovním vedomí odpocinek od práce na nasem znovuzrozování, od potízí s dosazením lidské úrovne vedomí, kam se sobectví a lzi jiz více nemohou vetrít. Práve tak jasne ukazuje, ze ti, kdo jsou jeste ovládáni sobectvím a prekrucují pravdu ke spatným cílum, jsou neustále ve stavu rozháranosti a zmatku. Je to stav neutisitelné hladové lakoty, obav a strachu z reakce ostatních, zlost na ty, kdo se nepodrídí nebo kterí triumfují. Prorok Izaiás to jasne shrnul slovy: "Nemají pokoj svévolníci, " praví Hospodin." (48,22; 57,21). Není tomu tak proto, ze by Buh oplácel zlo pekelným trestem, ale zkrátka zivotní skutecností, ze zlo je ze své povahy nepokojné. A zlí lidé zazívají své vlastní peklo, které si sami vytvorili, jiz v tomto zivote. Nikdo jim ho nevnucuje, je soucástí jejich pravé podstaty.

Buh nám ve své milosti ukazuje, jak získat zivot vnitrního pokoje a uzitecnosti. Kdyz se staneme lidmi lásky, máme potrebu tuto lásku vyjadrovat a slouzit druhým. Zivot v nebi je ve skutecnosti velice rusný, naplnený sdílením, pomocí, ucením a zdokonalováním. Vse ale probíhá v atmosfére pokoje a vnitrní radosti. Je to neco, ceho muzeme do urcité míry dosáhnout i zde. Více nez to, my musíme tuto cestu nastoupit jiz tady, chceme-li v ní pokracovat naveky. Jezís nám to sdeluje zcela prímo:

Tento výrok zretelne potvrzuje, ze Jezís mluvil k vnitrnímu cloveku, ve kterém by obraz a podoba Bozí mely sídlit, protoze dokud nemáme vnitrní pokoj, energii lásky jako nás stred, nejsme ani schopni mít nebe kolem sebe. Pak jenom projektujeme svuj charakter na okolí a pretváríme ho ke svému obrazu.

Zijeme v nepokojném a nelidském svete, který nás casto ciní nestastnými, a máme pocit, ze nemáme zádnou sanci neco s tím udelat. Ale tak to není. Máme v sobe Bohem vrytý vzor lepsího zivota, který v dobe nese své vlastní zivoucí seménko a plodnost. Jeden jediný skutek lásky se dotkne ostatních a pomuze jim zmenit se a rust. Volba je v nasich rukou a srdcích kazdý den, kazdou hodinu kazdého dne. My muzeme provést zmenu nejenom ve svém zivote, ale máme vliv i na lidi, mezi kterými zijeme. Jako rozumné bytosti vidíme, ze tato duchovní evoluce má nakonec smysl. Muze být vsak pozitivní a dobrá jen tehdy, kdyz ji uskutecnujeme. Pak nás vyvede z beznadeje, útlaku, závislosti na drogách, z krutosti a zkazenosti. Týká se to nás vsech. My vsichni muzeme pomoci. Kazdý z nás muze mít v sobe království Bozí.