1. Vím, ze mnozí z tech, kterí budou císt následující rádky i vyprávení na koncích jednotlivých kapitol, si budu myslet, ze to jsou pouhé výplody mé fantazie. Prísahám vsak, ze to nejsou výmysly, ale ze jsem vse opravdu zazil, a to ne v nejakém stavu nevedomí, ale za plného vedomí. Buh se totiz rozhodl zjevit se mi a vyslat me, abych vyucoval o vecech týkajících se Nové církve, církve, která je mínena Novým Jeruzalémem v knize Zjevení. Práve proto otevrel vnitrní soucásti mé mysli a mého ducha, a tak nyní mohu prebývat v duchovním svete s andely a zároven v prírodním svete s lidmi, a to jiz [r. 1768, pozn.] po dobu petadvaceti let.

27. Lidé, kterí verí tomu, ze se clovek po své smrti stává dusí ci duchem, které jsou necím jako éterem ci vánkem, nemohou prijmout za soucást své víry presvedcení, ze v nebi existují manzelství. Stejne tak tomu nemohou uverit ani tehdy, pokud se domnívají, ze clovek nezije jako clovek az do dne posledního soudu.

Obecne lidé nemohou prijmout víru v existenci manzelství v nebi, nevedí-li nic o duchovním svete svete, ve kterém zijí andelé a duchové, a kde tedy lezí nebe a peklo. Protoze tento svet nebyl doposud znám a protoze lidé nevedeli, ze andelé jsou dokonalými lidmi a duchové pekla jsou nedokonalými lidmi, proto nemohlo být nic zjeveno o tom, ze v techto svetech existují manzelství. Lidé by totiz hned zacali namítat: Jak by mohla být duse spojena s jinou dusí, nebo vánek s jiným vánkem, tak jako muz se zenou na zemi? Obdobne by mohli prijít s radou dalsích námitek, které by v okamziku, kdy by byly vysloveny, ihned znicily víru v existenci manzelství v prístím zivote.

Nyní vsak, kdyz byly prostrednictvím knih Nebe a peklo a Zjevená apokalypsa osvetleny nekteré skutecnosti o onom svete, který byl dokonce i popsán, muzeme i z hlediska rozumu obhájit následující skutecnosti:

1. clovek zije po smrti dál jako clovek
2. muz je stále muzem, zena je stále zenou
3. s kazdým zustává po smrti jeho vlastní láska
4. s kazdým zustává zejména láska k opacnému pohlaví, a s temi, kterí pricházejí do nebe coz je kazdý, kdo zde na zemi získá duchovní charakter zustává manzelská láska ()

Následuje vysvetlení jednotlivých bodu.

Az do dnesního dne clovek nevedel, z duvodu zmínených výse, ze po smrti bude zít dál jako clovek. A jeste prekvapivejsí je skutecnost, ze to nevedel ani clovek krestanského sveta, kde lidé mají Bozí Slovo, a proto i vhledy týkající se vecného zivota, nebot Pán sám v nem ucí, ze mrtví vstanou a ze Buh je Bohem zivých, a ne mrtvých (Mat. 22,31,32, Luk. 20,37,38).

Clovek se navíc z hlediska svých pohnutek a myslenek nachází uprostred andelu a duchu a je s nimi tak tesne spojen, ze kdyby mel být od nich odtrzen, okamzite by zemrel. Je proto prekvapivé, ze lidé o tom nic nevedí, zejména vezmeme-li v úvahu, ze vsichni lidé jiz od samého pocátku stvorení pricházejí po své smrti mezi své vlastní lidi, nebo, jak ríká Slovo, jsou mezi své vlastní lidi shromazdováni.obr. Blake

Krome toho lidé mají jisté vnitrní cítení (coz je, jako bychom rekli, ze nebe vplývá do vnitrních soucástí jejich mysli), a díky tomu vnitrne vnímají pravdu a mohou ji jakoby videt, a to zejména onu pravdu, ze clovek zije po smrti dál jako clovek stastne, zil-li dobrý zivot, a nestastne, zil-li spatný zivot. Kdo neuvazuje obdobným zpusobem, kdyz se myslenkami trochu odpoutá od tela a povznese se nad myslenky tesne spojené se smyslovým vnímáním? To nastává tehdy, kdyz se clovek vnitrne zabývá uctíváním Boha nebo kdyz lezí na své smrtelné posteli a ocekává konec. Také tehdy, kdyz slysí vyprávet o osudu tech, kterí zemreli.

Prinesl jsem zprávy o tisících zemrelých a informoval jsem jisté osoby o tom, ze jejich sourozenci, druhové a prátelé jsou ziví, a jaký je jejich soucasný stav. Popisoval jsem také posmrtný stav Anglicanu, Dánu, rímských katolíku, zidu a neverících, a také stav Luthera, Kalvina a Melanchthona. A presto jsem nikdy nikoho neslysel namítat: Jak by mohl být jejich osud takový, kdyz jeste nevstali ze svých hrobu, protoze dosud nenastal poslední soud? Nejsou snad zatím pouhými nehmotnými dusemi prebývajícími nekde v limbu? Nikoho jsem takto mluvit neslysel, a z toho vyvozuji, ze kazdý má své vnitrní cítení, díky kterému ví, ze clovek zije po smrti dál jako clovek.

Neríká si snad milující clovek, kdyz mu umírají nebo jiz zemreli deti ci partner, ze jsou v rukou Bozích, a ze je poté, az sám zemre, znovu spatrí a bude s nimi jeste tesneji spojen zivotem lásky a radosti?

31. Je vsak nutné si uvedomit, ze clovek po smrti jiz není prírodním clovekem, ale duchovním clovekem a presto vidí sám sebe v kazdém ohledu úplne stejne jako drív, a to v takové míre, ze si vubec neuvedomuje, ze jiz není v prírodním svete. Má totiz stejné telo, tvár, rec i smysly, nebot má stejné city a myslenky, neboli stejnou vuli a myslení. Ve skutecnosti jiz vsak není stejný jako drív, protoze je duchovní, a tedy vnitrní clovek. Tento rozdíl vsak sám nepozoruje, nebot nemuze porovnat svuj soucasný stav se stavem drívejsím, prírodním, který odlozil pred prijetím stavu duchovního.

Casto jsem proto slysel takové lidi tvrdit, ze se jim vubec nezdá, ze by byli nekde jinde nez puvodním svete, pouze s tím rozdílem, ze jiz nevidí lidi, které tam zanechali, ale vidí ty, kterí jej jiz opustili.

Duvod, proc nyní vidí lidi, kterí presli na druhý breh, a nevidí ty, které opustili, spocívá v tom, ze jiz nejsou prírodními lidmi, ale jsou duchovními neboli vnitrními lidmi, a ti vidí druhé duchovní neboli vnitrní lidi tak, jako prírodní neboli materiální clovek vidí jiného prírodního neboli materiálního cloveka.

Prírodní a duchovní lidé se vsak navzájem spatrit nemohou, protoze mezi vnitrní podstatou a materiální formou existuje takový rozdíl jako mezi necím prvotním a tím, co teprve následuje. A protoze prvotní je cistsí, nemuze být následným spatreno, nebot následné je hrubsí; stejne tak nemuze být následné pro svou hrubost spatreno prvotním, které je cistsí. Proto nemohou lidé tohoto sveta videt andely, stejne jako andelé nevidí lidi tohoto sveta.

Po smrti se clovek stává vnitrním neboli duchovním clovekem, nebot duchovní neboli vnitrní clovek se nachází skryte uvnitr prírodního cili materiálního cloveka. Tento materiální clovek slouzí duchovnímu jako oblek nebo jako skorápka, a kdyz ji po smrti sundá a odlozí, vyjde z ní vlastní clovek, který je cistsí, vnitrnejsí a dokonalejsí.

Skutecnost, ze duchovní clovek je stále celým clovekem, prestoze jej prírodní clovek nevidí, byla jasne prokázána, kdyz se Pán zjevil apostolum po svém vzkrísení, a kdyz po svém zjevení opet zmizel, a presto zustal jako clovek, at ho jiz videli ci nevideli. Píse se také, ze kdyz ho spatrili, byly jim otevreny oci.

Protoze kazdý clovek zije dál po smrti jako clovek, a lidmi jsou muzi a zeny, a protoze muzství je jednou vecí a zenství druhou a tyto dve veci se od sebe odlisují natolik, ze jedno nemuze být zameneno na druhé ply- ne z toho, ze po smrti muz zije dál jako muz a zena dál jako zena, kazdý z nich jako duchovní clovek. ()

Lidé vedí, ze existuje láska, ale nevedí jiz, co to láska je. Vedí o její existenci z bezné konverzace, jako kdyz napríklad reknou: Miluje me, nebo kdyz pronesou, ze vládce miluje své poddané a poddaní milují svého vládce, ze manzel miluje svou manzelku, matka své deti a naopak, nebo také ze nekdo miluje svou zemi, své spoluobcany, své blízké. Tento termín se pouzívá také ve smyslu odtazeném od lidí, napr. kdyz se ríká, ze nekdo miluje tu ci onu vec.

Avsak i kdyz se slovo láska pouzívá v rozhovorech tak casto, stezí nekdo ví, co to láska je. I kdyz o tom nekdo premýslí, nedovede si o tom udelat jasnou predstavu, a proto to nemuze pochopit, nebot láska není vecí svetla, ale vecí tepla. Proto clovek její existenci casto bud popírá, nebo tvrdí, ze se jedná o nejaký podnet, který vzniká, kdyz neco pozoruje, poslouchá nebo s nekým rozmlouvá, a ten pak na nej tímto prostrednictvím pusobí. Vubec si neuvedomuje, ze láska je ve skutecnosti zivotem samým, a to nejen obecným zivotem jeho tela a zivotem vsech jeho myslenek, ale i zivotem vsech jejich jednotlivostí.

Moudrý clovek si muze tuto skutecnost vyvodit z následujících úvah: Pokud bychom odstranili veskeré impulsy lásky, byl by clovek schopen jediné myslenky? Nebo jediného cinu? Neplatí, ze v té míre, v jaké chladnou pohnutky lásky, chladnou i myslenky, rec a ciny? A ze cím je láska vrelejsí, tím jsou i myslenky, rec a ciny vrelejsí?

Láska je proto teplem lidského zivota neboli jeho vitálním teplem. Ani teplo krve a její cervená barva nepochází z zádného jiného zdroje. Zpusobuje to ohen andelského slunce, který je cistou láskou.

35. Kazdý má svou vlastní lásku, která se lisí od lásky kohokoliv jiného jinými slovy, zádní dva lidé nemají presne tu stejnou lásku. To vidíme i z nekonecné rozmanitosti lidských tvárí, jejichz vzhled je odrazem lásky. Kazdý ví, jak se výraz tváre mení a strídá podle toho, co clovek práve cítí. Tvár prozrazuje touhy lásky, stejne jako její radosti a bolesti.

Z toho vseho je zrejmé, ze clovek je takový, jaká je jeho láska muzeme dokonce ríct, ze clovek je formou své lásky. Musíme vsak podotknout, ze se jedná o vnitrního cloveka neboli jeho ducha, který zije po smrti a ne o vnejsího cloveka, který zije ve svete. Ten se totiz jiz od svého casného mládí ucí skrývat touhy své lásky, a dokonce i predstírat takové touhy, které ve skutecnosti necítí.

36. Duvod, proc s clovekem zustává po smrti jeho vlastní láska, je ten (jak jsme se zmínili v bode 34), ze láska je zivotem cloveka, a tedy vlastním clovekem. Clovekem jsou i jeho myslenky, a proto i jeho inteligence a moudrost ty jsou vsak s jeho láskou sjednoceny. Clovek totiz myslí ze své lásky a podle ní, a kdyby mel naprostou svobodu, také by podle ní mluvil a jednal. Z toho lze spatrit, ze láska je bytím neboli esencí lidského zivota, a myslenky jsou z ní odvozené vyjádrení neboli manifestace zivota. Rec a jednání, o kterých se ríká, ze pocházejí z myslenek, ve skutecnosti nepocházejí prímo z myslenek, ale z lásky pusobící prostrednictvím myslenek.

Vím na základe mnoha osobních zkuseností, ze po smrti clovek není tím, co si myslí, ale tím, cím jsou náklonnosti jeho lásky a z nich plynoucí myslenky; jinými slovy, ze je svou vlastní láskou a z ní odvozenou inteligencí. Rovnez vím, ze clovek po smrti odkládá vse, co není v harmonii s jeho láskou a postupne prijímá vzhled, tón hlasu, zpusob reci, gestikulaci a veskeré zpusoby lásky, která nálezí jeho zivotu. Proto je také celé nebe usporádáno na základe ruznorodosti náklonností lásky k dobru a celé peklo podle ruznorodosti náklonností lásky ke zlu.

Láska k opacnému pohlaví zustává s clovekem po smrti proto, ze muz je i nadále muzem a zena i nadále zenou, a muzský princip v muzích se nachází v celku i v kazdé jednotlivosti, stejne jako zenský princip v zene. Oba tyto principy muzství i zenství ukrývají v kazdé své jednotlivosti, a to i v té nejmensí, tendenci ke spojení.

Protoze tato tendence ke spojení byla cloveku dána jiz od stvorení a je tedy v obou pohlavích neustále prítomna, plyne z toho, ze kazdý touzí a usiluje po spojení s druhým.

Láska sama o sobe je touhou a následným úsilím po spojení; manzelská láska je touhou a snahou o sjednocení. Muz a zena byli totiz stvoreni takovým zpusobem, ze se mohou stát ze dvou bytostí jakoby jedním clovekem neboli jedním telem. Potom, kdyz se stanou jedním, jsou nahlízíme-li na oba spolecne úplným clovekem; nejsou-li vsak takto spojeni, zustávají dva a kazdý z nich je rozdeleným neboli polovicním clovekem.

Protoze toto vrozené úsilí po spojení lezí nejvnitrneji skryto v kazdé jednotlivosti muze i v kazdé jednotlivosti zeny a totéz platí i o jejich schopnosti a touze po sjednocení, vyplývá z toho, ze vzájemná láska k opacnému pohlaví zustává s lidmi i po smrti.

38. Pouzíváme termínu láska k opacnému pohlaví a manzelská láska, nebot láska k opacnému pohlaví a manzelská láska se od sebe navzájem lisí. Láska k opacnému pohlaví se nachází v prírodním cloveku a manzelská láska v duchovním cloveku.

Prírodní clovek miluje a touzí pouze po vnejsím spojení a z nej pramenících fyzických rozkosích, zatímco duchovní clovek miluje vnitrní spojení a z nej vyplývající duchovní stestí, po kterém také touzí. Duchovní clovek rovnez vnímá, ze toto stestí je mozné pouze s jediným partnerem, se kterým muze být spojován stále tesneji v jedno. K cím tesnejsímu spojení dochází, tím více vnímá své stestí, které neustále roste a pretrvává az do vecnos- ti o tom vsak prírodní clovek vubec nic neví. To je duvodem, proc jsme rekli, ze manzelská láska zustává po smrti s temi, kterí pricházejí do nebe, tedy s temi, kterí na zemi získají duchovními charakter.

44. Jednou jsem spatril tri duchy, kterí práve prisli ze sveta, procházeli se, pozorovali okolí a zkoumali vse, co jim prislo do cesty. Byli naprosto udiveni skutecností, ze jsou stále stejnými lidmi jako dríve a ze kolem sebe vidí stejné veci jako pred svou smrtí. Vedeli totiz, ze opustili svuj minulý, prírodní svet, kde verili tomu, ze po smrti nebudou zít jako lidé az do doby, nez prijde poslední soud, po kterém opet získají své telo a kosti zanechané v hrobech. Aby se proto s konecnou platností ubezpecili, ze jsou opravdu lidmi, neustále se zkoumali a dotýkali sami sebe i jeden druhého. Dotýkali se také okolních predmetu a tisíci dukazu se presvedcovali, ze jsou opravdu lidmi presne tak jako v drívejsím sve-te pouze s tím rozdílem, ze nyní videli sebe v jasnejsím svetle a okolní predmety ve vetsím lesku, a proto dokonaleji.

Náhodou sli kolem dva andelstí duchové. Zastavili nove príchozí a zeptali se jich: Odkud pricházíte? Ti odpovedeli: Práve jsme odesli ze sveta, a vidíme, ze jsme opet na svete, a tak jsme nejak prosli z jednoho sveta do druhého, a ted se tomu divíme.

Potom se tri nove príchozí zacali andelských duchu vyptávat na nebe; a protoze dva z nich byli mladí a z jejich ocí zárilo neco, v cem andelstí duchové rozpoznali jiskru zádosti, poznamenali: Asi jste tu spatrili nejaké zeny. Príchozí potvrdili, ze ano. A protoze se zajímali o nebe, andelstí duchové jim rekli následující: V nebi je vsechno podivuhodné a krásné, a jsou tam takové veci, jaké oci drív nikdy nespatrily. Zijí tam také mladé dívky a mladí muzi. Dívky jsou tak krásné, ze mohou být nazvány ztelesnením krásy, a mladí muzové tak mravní, ze mohou být nazváni ztelesnením mravnosti. Krása dívek a mravnost mladých muzu si odpovídají a jsou vzájemne prizpusobivé.

Dva mladíci se potom zeptali, zda lidé v nebi vypadají presne tak jako v prírodním svete. Na to se jim dostalo odpovedi: Jsou naprosto stejní; ani z muze, ani z zeny nic nechybí. Jedním slovem, muz je stále muzem a zena je stále zenou v naprosté dokonalosti lidské formy, do které byli stvoreni.

Jestli chcete, poodejdete kousek stranou a prozkoumejte sami sebe, jestli vám neco nechybí a jestli jste celí muzi tak jako predtím.

Príchozí pak pokracovali: Ve svete, ze kterého jsme prisli, jsme slyseli, ze se v nebi lidé nezení a nevdávají, protoze jsou andelé. Znamená to, ze tam neexistuje zádná sexuální láska k opacnému pohlaví? Andelstí duchové odpovedeli: Neexistuje tam vase sexuální láska k opacnému pohlaví, ale existuje tam andelská láska k opacnému pohlaví, která je ctnostná a oprostená od veskerého vábení smyslu.

Na to mladíci zklamane prohlásili: Láska k opacnému pohlaví bez vábení smyslu co to asi je? A kdyz o tom zacali premýslet, povzdechli si: Jak musí být taková nebeská radost suchá a fádní. Jak si potom muze mladý clovek prát nebe? Není taková láska prázdná a bez zivota?

Andelstí duchové se rozesmáli: Láska andelu k opacnému pohlaví, taková jako v nebi, je presto plná tech nejvnitrnejsích rozkosí. Tato láska je tím nejpríjemnejsím rozpínáním mysli, a proto i vseho, co je uvnitr hrudi, kde vse vzájemne spolupracuje tak jako srdce s plícemi. Z této vzájemnosti pochází dýchání, zvuk a rec, a vzájemný vztah mezi muzem a zenou je díky ní vztahem samé nebeské sladkosti, která je zároven i cistá.

Vsichni novicové, kterí pricházejí do nebe, jsou zkoumáni ohledne své vnitrní cistoty. Proto bývají zavedeni mezi mladé dívky, které jsou ozdobou nebe, a ty podle jejich tónu hlasu, zpusobu reci, výrazu tváre, ocí, drzení tela a sféry, která z nich vyzaruje, poznají, jací jsou príchozí ve vztahu k opacnému pohlaví. Jestlize jejich láska není cistá, dívky utecou pryc a reknou svým prátelum, ze spatrily chlípníky. ()

Kdyz to vse mladící uslyseli, prohlásili: Podle toho, co jsme práve slyseli, v nebi zádná sexuální láska neexistuje. Co jiného je tato cudná láska k opacnému pohlaví nez láska vyprázdnená od podstaty svého zivota? A vztah mezi zenou a muzem tam potom nemuze být nicím jiným nez suchou a nezivou radostí. My ale nejsme stvoreni z kamenu a ze skály, ale z zivých vjemu a pocitu!

Na to duchové odvetili rozhorcene: Vy vubec nevíte, co to cistá láska ke druhému pohlaví je, protoze sami jeste nejste cistí! Tato láska je tou nejskutecnejsí rozkosí mysli, a proto i srdce; ne vsak jiz tela pod srdcem. Andelská cudnost, která je spolecná obema pohlavím, zabranuje pruchodu této lásky za hranici srdce, avsak uvnitr této hranice a nahore nad ní nachází mravnost mladých muzu rozkos v kráse dívek, a to rozkos cisté lásky k opacnému pohlaví. Tyto rozkose vsak mají prílis niternou podstatu a mají v sobe prílis mnoho radostí, nez aby to bylo mozné popsat slovy.

Toto je láska, kterou andelé cítí k príslusníkum opacného pohlaví, protoze nevlastní jinou lásku nez manzelskou a ta nemuze existovat spolecne s necistou láskou k príslusníkum opacného pohlaví. Pravá manzelská láska je mravná a nemá nic spolecného s necistou láskou. Je láskou pouze k jedinému cloveku opacného pohlaví, oddelenou od vsech ostatních lásek; nebot je láskou ducha, a az následne tela, a ne naopak; a není tedy láskou zamorující ducha.

Nato se dva mladí novicové zaradovali a rekli: Tak prece jen v nebi je sexuální láska! Co jiného by potom byla manzelská láska? Andelstí duchové vsak odpovedeli: Zauvazujete-li o vsem hloubeji a zvázíte-li vse dukladne, zjistíte, ze vase sexuální láska je ve své podstate nemanzelská, a proto naprosto rozdílná od manzelské lásky tak rozdílná jako psenice od plevele, nebo jako zivot cloveka od zivota zvírete.

Kdybyste se jen zeptali zen v nebi, co to je nemanzelská láska, ujistuji vás, ze by odpovedely asi takto: Co se to ptáte? Co to ríkáte? Jak vubec muzete neco tak drázdivého vyslovit? Jak nekdo muze mít lásku, která neexistovala od pocátku stvorení?

Kdybyste se jich pak zeptali, co to je pravá manzelská láska, vím, ze by vám odpovedely, ze to není láska k príslusníkum opacného pohlaví, ale láska k jedinému cloveku opacného pohlaví, která vzniká pouze tehdy, kdyz mladý muz spatrí mladou zenu, jez mu byla poslána Pánem, a zena spatrí tohoto mladého muze. V srdci obou se vznítí touha, aby byli oddáni, a oba pocítí, ze jsou jeden druhého on její a ona jeho. Láska se totiz potká s láskou a zpusobí, ze se navzájem poznají. Okamzite spojí jejich duse a potom i jejich mysl. Odtud láska vstoupí do jejich hrudi a po svatbe postupuje dále. Tak se stane láskou v plnosti, která kazdým dnem roste a stále tesneji je spojuje, az jiz více nejsou dvema lidmi, ale jakoby jedním clovekem.

Vím také, ze ty stejné zeny by prísahaly, ze neznají zádnou jinou lásku k opacnému pohlaví. Rekly by: Jak by mohla existovat láska mezi muzem a zenou, pokud by nebyla natolik vzájemná a opetovaná, ze by se snazila o vecné spojení, díky kterému se dva mohou stát jedním telem?

Andelstí duchové jeste dodali: V nebi se neví nic o tom, co to je necistá láska, ani to, ze vubec existuje nebo ze je mozná. Andelé pri myslence na necistou lásku ci na lásku mimo manzelství pocítí mrazení po celém tele, a naopak pri myslence na cistou a manzelskou lásku se jejich telo rozehrívá. Kdyz muz spatrí dívku lehkých mravu, vsechny jeho nervy ochabnou, a ozijí opet az pri pohledu na svou manzelku.

Kdyz to mladící uslyseli, zeptali se, zda se v nebi zenatí partneri milují podobne jako na zemi.

Duchové odpovedeli, ze úplne stejne. A protoze vycítili, ze by príchozí chteli vedet, zda v nebi také prozívají stejné rozkose, potvrdili, ze ano, ale ze jejich rozkose jsou jeste blazenejsí, protoze vjemy a smyslové vnímání andelu je mnohem vytríbenejsí nez vjemy a vnímání lidí na zemi.

Navíc, pokracovali, cím by byl zivot, který tuto lásku doprovází, kdyby nepramenil z neustálého prílivu muzství? Kdyby toto muzství ochablo, neuvadla a neochladla by také tato láska? Není snad toto muzství samou mírou, stupnem a základem této lásky? Není jejím pocátkem, podporou a naplnením? Je vesmírným zákonem, ze prvotní veci existují a trvají z vecí konecných, a to platí i o lásce. Kdyby proto neexistovaly konecné rozkose, neexistovaly by zádné rozkose manzelské lásky.

Príchozí se pak zeptali, jestli se v nebi také rodí deti. A pokud se nerodí, k cemu pak tyto rozkose slouzí. Na to andelstí duchové odpovedeli, ze v nebi nejsou plozeni prírodní potomkové, ale duchovní.

Duchovní potomkové? A co to je?

Díky konecným rozkosím se oddaní partneri spojují jeste tesneji ve svazek dobra a pravdy, a svazek dobra a pravdy je v manzelství svazkem lásky a moudrosti, coz jsou tito duchovní potomkové, kterí se z takového manzelství rodí. Protoze v nebi je manzel podobou moudrosti a zena podobou lásky k této moudrosti, a oba jsou duchovní lidé, nemuze tam proto dojít k pocetí a zrození jiných potomku nez duchovních.

Proto také andelé, kdyz prozijí tyto rozkose, nezesmutní, jako nekterí lidé na zemi, ale zustanou veselí, a to díky neustálému prílivu nové síly, který následuje po predchozím a slouzí k jeho obnovení, stejne jako k osvícení andela. Nebot vsichni, kterí prijdou do nebe, se navrátí do doby svého casného mládí a navrátí se jim veskerá síla nálezející tomuto veku, a tak to zustane az do vecnosti.

Kdyz to príchozí uslyseli, zeptali se jeste: Nepíse se snad v Bibli, ze v nebi nejsou manzelství, protoze tam zijí andelé?

Na to duchové povedeli: Pohledte vzhuru do nebe, tam obdrzíte odpoved.

Proc bychom se meli dívat do nebe?

Protoze odtamtud získáváme veskerá vysvetlení týkající se Slova. Slovo je vnitrne duchovní, a andelé, protoze jsou duchovní, nás ucí, jak mu duchovne porozumet.

Necekali dlouho a nebe nad jejich hlavami se otevrelo. Objevili se dva andelé a pravili: V nebi existují manzelství tak jako na zemi, ale jsou v nich pouze lidé, kterí si v sobe jiz nesou manzelství dobra a pravdy. Pouze ti se totiz stanou andely. Proto se manzelstvím ve Slovu míní duchovní manzelství, které má vztah k manzelství dobra a pravdy. K uzavírání techto duchovních manzelství dochází jiz na zemi, a ne az po smrti, a tedy ani v nebi. Proto se píse o peti posetilých pannách, které byly pozvány na svatbu, ze nemohly vstoupit, protoze nemely v sobe manzelství dobra a pravdy, nebot nemely olej, ale jen lampy. Olejem je míneno dobro a lampami pravda. A být oddán v manzelství znamená vstoupit do nebe, kde se nachází toto manzelství dobra a pravdy.

Tri nove príchozí byli rádi, ze slyseli toto vysvetlení. Naplnila je touha po nebi a nadeje na nebeské manzelství, a prohlásili: Budeme se vsí silou snazit, abychom zili mravný a ctnostný zivot, abychom mohli dojít toho, po cem touzíme.