Byli jsme stvoreni takovým zpusobem, ze vse, co chceme, myslíme a deláme, se nám jeví tak, jako by nám to bylo vlastní, a pocházelo to tedy z nás. Bez tohoto zdání bychom nebyli lidmi. () Pokud vsak na základe tohoto zdání uveríme, ze chceme, myslíme a konáme dobro sami ze sebe, a ne z Pána (jak tomu opravdu je i pres plné zdání opaku), pak v sobe prevracíme dobro na zlo a ciníme se puvodcem zla. ()

Pouze Buh je dobrý a nic není vnitrne dobré, nepochází-li toto dobro z Boha. Proto kazdý, kdo se zameruje na Boha a chce být Jím veden, je motivován dobrem, a nikdo, kdo se odvrací od Boha a chce být veden sám sebou, není motivován dobrem. Tento clovek totiz koná dobro pro sebe nebo pro svetské cíle, a tedy pro vlastní zásluhy, nebo dobro jen predstírá anebo se pretvaruje. Z toho vidíme, ze lidstvo samo je puvodcem zla ne tak, ze by mu bylo vrozené jiz od stvorení, ale tak, ze si je prisvojilo odvrácením se od Boha k sobe.

Zlo neexistovalo v Adamovi a jeho zene, dokud nerekl had: V den, kdy pojíte ze stromu poznání dobrého a zlého, budete jako Buh (Gn 3, 5). Protoze se tedy odvrátili od Boha k sobe jako k bohu, ucinili se puvodcem zla1

Jedno zlo následovalo za druhým (), protoze podle Bozského rádu má kazdý jednat svobodne. Kdyby cloveku nebylo umozneno jednat svobodne a v souladu s vlastní rozumovostí, nemohl by zádným zpusobem prijmout vecný zivot, nebot ten je udílen tehdy, kdyz jsme ve svobode a kdyz myslíme jasne.

Nikdo nemuze být k dobru nucen, protoze nic, co je vynucené, s clovekem nezustane. Není to jeho. Vlastním se nám stane to, co ciníme svobodne a z rozumového uvázení. Svobodne jednáme tehdy, deje-li se tak z nasí vule neboli z lásky. Vule ci láska je clovek sám. Kdyby byl clovek nucen k necemu, co nechce, jeho mysl by se neustále obracela k tomu, co chce. Krome toho vzdy usilujeme o to, co je zakázané, protoze vsichni máme skrytou touhu po svobode. Takze vidíme, ze kdyby clovek nebyl udrzován ve svobode, nemohl by prijmout dobro.2

Prvou vecí úcinné lásky je necinit zlo bliznímu. Prokazovat mu dobro zaujímá druhé místo. Tato zásada je jako dvere do nauky o úcinné lásce.

Bylo dopusteno, aby zlo bylo pevne zasazeno do vule kazdého cloveka jiz od jeho narození. A jelikoz veskeré zlo má vztah k cloveku bezprostredne i obecne, stejne jako ke spolecnosti a k zemi cloveka, zdedené zlo je zlem proti bliznímu ve vsech stupních. Clovek muze pochopit, ze pokud zlo sídlící v jeho vuli nebude odstraneno, potom dobro, které vykonává, bude tímto zlem nakazeno, nebot zlo zustane uvnitr tohoto dobra jako jádro ve skorápce nebo jako dren v kosti.3

Clovek neví, co oddeluje jeho vnejsí mysl od vnitrní. Hlavní prícina této nejednotnosti spocívá v sebelásce, a v mensí míre také v lásce ke svetu. Clovek o tom neví, protoze nezije v lásce k druhým; a kdyz nezije v lásce k druhým, nemuze videt, ze sebeláska a její zádosti jsou protikladné nebeské lásce.

V sebelásce a jejích zádostech je neco zhnoucího, co prinásí cloveku rozkos; to jej ovlivnuje natolik, ze si nedovede predstavit nic jiného, nez ze práve v ní spocívá vecné stestí. Proto mnozí vidí vecné stestí v tom, ze po smrti tela dosáhnou velikosti a druzí jim budou slouzit. A tak prechovávají ve svých srdcích touhu stát se pány a vládnout vesmíru. (...)

To se skrývá v sebelásce. Z toho muzeme poznat podstatu sebelásky, stejne jako z toho, ze v sobe ukrývá nenávist ke vsem, kterí se jí nepodrídí jako otroci. A protoze je zde nenávist, je zde také msta, krutost, podvod a mnoho dalsích zlých vecí. Avsak úcinná láska, která jediná je nebeská, spocívá v tom, ze clovek nejenom o sobe ríká, ale také uznává a verí, ze je zcela nehodný, ze je necím nízkým a spinavým a ze jej Pán ze své nekonecné lásky neustále pozvedává a zadrzuje od pekla, do kterého se clovek neustále pokousí a touzí vrhnout. Nakolik clovek poznává tyto pravdy a verí jim, protoze to skutecne jsou pravdy, natolik ustupuje od své sebelásky a jejích zádostí a hrozí se sám sebe. Tak dalece také dostává od Pána nebeskou lásku, tedy úcinnou lásku, která spocívá v touze slouzit druhým. To jsou ti, kterí jsou mysleni posledními, kterí se v Pánove království stávají nejvetsími (viz. Mat. xx: 26-28; Luk. ix: 46-48).4

Pokud by se cloveku jeho zivot nejevil tak, jako by zil, a proto i myslel, chtel, mluvil a jednal jakoby sám ze sebe, nebyl by lidskou bytostí. Z toho plyne, ze kdyby clovek jakoby ze své vlastní rozumovosti neusporádával vsechny veci svého zivota, nemohl by být veden a usporádáván Bozskou prozretelností. Byl by totiz jako nekdo, kdo stojí se svesenýma rukama, otevrenými ústy, zavrenýma ocima a zadrzeným dechem, ocekávaje vnuknutí shury. Zbavil by se svého lidství, které má z vnímání a cítení, ze zije, myslí, chce, mluví a jedná jakoby ze sebe; zároven by se pripravil o svobodu a rozumovost, schopnosti, kterými se odlisuje od zvírat. Bez tohoto zdání by proto clovek nemohl prijímat a vracet Bozskou lásku a být nesmrtelný.

Pokud si tedy prejes být veden Bozskou prozretelností, uzívej své rozumovosti tak jako sluzebník, který verne nakládá s majetkem svého pána. () Kazdému cloveku se zdá být jeho vlastní a verí tomu tak dlouho, dokud v sobe udrzuje nejhorsího neprítele Boha a Bozské prozretelnosti sebelásku. Ta sídlí v nitru kazdého jiz od jeho narození; pokud ji clovek nerozpozná (nebot ona si nepreje být rozpoznána), dlí tam bezpecne a strezí dvere, aby je clovek neotevrel a Pán ji nevyhnal ven. Clovek otevírá tyto dvere tím, ze se vyhýbá jakoby sám ze se-be zlum jako hríchum a uznává pritom, ze tak ciní z Pána. Toto je rozumovost, se kterou Bozská prozretelnost koná zajedno.5

Od Pána neustále plyne dobro. Je to zlo zivota, které brání tomu, aby dobro bylo prijato pravdami v pameti nebo ve znalostech cloveka. Nakolik clovek upoustí od zla, natolik do nej vstupuje dobro a pridává se k jeho pravdám. Pak se pravdy víry v cloveku stávají dobrem víry. Clovek muze znát pravdu, muze ji vyznávat z nejaké svetské príciny a dokonce muze být i presvedcen, ze to skutecne pravda je. Presto dokud je sám ve zlu, tato pravda v nem nezije. Takový clovek je jako strom, na kterém roste listí, ale zádné ovoce. Jeho pravda je jako svetlo bez tepla, jak tomu bývá v zime, kdyz nic neroste. Kdyz je vsak prítomno i teplo, jeho svetlo je podobné svetlu na jare, kdy vse roste.6

Nezdá se pravdepodobné, ze kdyby clovek zretelne videl Bozskou prozretelnost a její cinnost, popíral by Boha; zdálo by se naopak, ze by nemohl jinak nez ji uznávat, a proto uznávat i Boha. A presto opak je pravdou. Bozská prozretelnost nikdy nejedná podle vule cloveka, ale neustále proti ní. Lidské bytosti totiz díky svému zdedenému zlu neustále touzí po nejnizsím pekle a Pán je ve své prozretelnosti z nej neustále vyvádí a vytahuje: nejdríve do mírnejsího pekla, potom ven z pekla a nakonec k sobe do nebe.

Kdyby clovek jasne vnímal cinnost Bozské prozretelnosti, sel by proti Bohu a popíral by Jej protoze kazdý clovek je v rozkosi své sebelásky a tato rozkos tvorí sám jeho zivot. Proto je-li clovek drzen v rozkosi svého zivota, je ve své svobode, nebot svoboda a rozkos tvorí jedno. Kdyby ale clovek vnímal, ze je neustále vyváden z této rozkose, rozzuril by se proti Bohu jako proti nekomu, kdo chce znicit jeho zivot, a povazoval by Jej za svého neprítele. Pán se proto ve své Bozské prozretelnosti neukazuje otevrene, ale vede cloveka skryte, tak jako neviditelný proud ci príznivý tok unásí clun. Proto clovek nevnímá jinak, nez ze stojí pevne ve vlastním já, nebot svoboda a já cloveka jsou jedno.7

Existují dva stavy, do kterých musí clovek na ceste z prírodního do duchovního cloveka vkrocit a kterými musí projít. První stav se nazývá pretvorení a druhý znovuzrození. V prvém stavu clovek vzhlízí ze svého prírodního stavu do stavu duchovního a touzí po nem; ve druhém se stává duchovne-prírodním clovekem. Prvý stav je utváren pravdami, které musejí být pravdami víry; skrze ne se clovek dívá do úcinné lásky. Druhý stav je vytváren dobrem úcinné lásky; jím clovek vstupuje do pravd víry. Jinak receno prvý stav je stavem myslenek intelektu a druhý je stavem lásky vule. Kdyz se zacíná rozvíjet druhý stav, v mysli nastává zmena dochází zde k obratu a láska vule zacíná plynout do intelektu, rídí jej a vede k myslení v souladu s láskou. Nakolik dobro lásky zacíná hrát první roli a pravdy víry druhotnou, clovek se stává duchovním clovekem a novou bytostí. Potom jedná z úcinné lásky a mluví z víry, cítí dobro úcinné lásky a vnímá pravdy víry; a je v Pánu, v míru a je tímto zpusobem znovuzrozen.8

Konflikt vzniká tehdy, kdyz je vnitrní clovek pretváren prostrednictvím pravd a pomocí techto pravd vidí, co je zlé a nepravdivé a která zla a nepravdy jsou prítomny ve vnejsím cili prírodním cloveku. Z toho pak vzniká neshoda mezi novou vulí a starou vulí pod ní. Protoze jsou v rozporu, rozpor je také mezi jejich rozkosemi. Jak je totiz dobre známo, telo je opacné duchu a duch telu; a telo se svými chtíci musí být podrízeno drív, nez muze duch zacít jednat a clovek se muze stát novou bytostí. Touto neshodou dvou vulí vzniká konflikt, který se nazývá duchovním pokusením. Pokusení neprobíhá mezi dobrými a zlými láskami, ale mezi pravdivými myslenkami podporujícími dobré lásky a nepravdivými myslenkami podporujícími zlé lásky. Láska dobra totiz nemuze bojovat za sebe, ale pouze prostrednictvím pravdivých myslenek, a ani láska zla nemuze bojovat za sebe, ale pouze prostrednictvím nepravdivých myslenek; stejne tak vule nemuze bojovat sama za sebe, ale pouze prostrednictvím intelektu, ve kterém sídlí pravdy.

Clovek tento konflikt vnímá jako vnitrní boj a jako výcitky svedomí; je to vsak Pán a dábel (tedy pekla), kterí bojují v cloveku. Bojují o nadvládu nad ním neboli o rozhodnutí, kdo jej bude ovládat. Pekla útocí na cloveka a vznecují jeho dábelské lásky, zatímco Pán jej chrání a vznecuje jeho dobré lásky. Ackoli se tento konflikt odehrává v duchovním svete, odehrává se zároven i v cloveku mezi jeho pravdivými myslenkami a dobrými láskami a nepravdivými myslenkami a zlými láskami.9

Doposud si nikdo neuvedomil, ze v kazdém jednotlivci jsou tri vertikální stupne. Proto se lidé domnívají, ze láska a moudrost v cloveku rostou pouze spojite. Avsak melo by být známo, ze v kazdé lidské bytosti existují jiz od narození tri stupne výsky neboli tri oddelené stupne, jeden nad druhým cili jeden uvnitr druhého, a ze kazdý stupen výsky má také horizontální neboli spojité stupne, ve kterých se rozvíjí spojite. Temito tremi stupni výsky je stupen prírodní, duchovní a nebeský. Clovek pri svém zrození prichází nejprve do prírodního stupne; ten v nem roste spojite na základe znalostí a chápání, které získává prostrednictvím poznatku, az k nejvyssímu bodu chápání, který nazýváme rozumovostí. Avsak druhý stupen, který je zván duchovním, se v cloveku neotevírá prostrednictvím porozumení, ale prostrednictvím lásky k uzitkum na základe chápání. Zde vsak mluvíme o duchovní lásce k uzitkum, která je láskou k bliznímu. Tento stupen muze rust obdobne spojitými stupni prostrednictvím znalostí dobra a pravdy, tedy prostrednictvím duchovních pravd. Avsak tretí stupen, nebeský, se neotevírá temito pravdami. Otevírá se prostrednictvím nebeské lásky k uzitkum, kterou je láska k Pánu; a láska k Pánu není nicím jiným nez zivotním závazkem k predpisum Slova, jejichz souhrnem je vyhýbat se zlum, protoze jsou pekelná a zlá, a cinit dobro, protoze je nebeské a Bozské. Tímto zpusobem jsou v cloveku postupne otevírány stupne výsky.10

Prírodní clovek dosáhne úplnosti, teprve az se v nem otevre duchovní stupen. Tehdy se skutecne dostane do spolecnosti andelu v nebi, prestoze zároven prebývá ve spolecnosti lidí v tomto svete; a na obou rovinách zije pod vedením Pána. Duchovní clovek tehdy totiz prostred- nictvím Slova prijímá prikázání Pána a následuje je prostrednictvím prírodního cloveka. Prírodní lidé, jejichz duchovní stupen byl otevren, si nejsou vedomi, ze myslí a jednají z duchovního cloveka. Zdá se jim, jako by tak cinili sami ze sebe, prestoze tak ve skutecnosti ciní z Pána. Tito lidé si rovnez neuvedomují, ze jsou prostrednictvím svého duchovního cloveka v nebi, prestoze se jejich duchovní clovek nachází mezi andely nebe. Nekdy jej andelé dokonce i vidí, ale protoze se stahuje zpet do prírodního cloveka, brzy se jejich zrakum zase ztratí. Tito prírodní lidé, jejichz duchovní stupen byl otevren, si také neuvedomují skutecnost, ze jejich duchovní mysl je plná tisícu tajemství moudrosti a tisícu rozkosí lásky od Pána a ze po své smrti, az se stanou andely, tyto veci budou prozívat. Prírodní clovek tyto veci neví, protoze ke komunikaci mezi prírodním a duchovním clovekem dochází pomocí souvztazností; a souvztaznost je vnímána v intelektu pouze vnímáním pravd ve svetle a ve vuli konáním uzitku z lásky.

Duchovní stupen není otevren, avsak ani uzavren u lidí, kterí vedli neco ze zivota úcinné lásky a znali jen málo skutecné pravdy. Tento stupen je totiz otevírán spojováním lásky a moudrosti neboli tepla a svetla (). Proto nezná-li clovek skutecné pravdy, ze kterých povstává moudrost, láska k otevrení tohoto stupne nestací a udrzuje pouze moznost, ze jednou muze být otevren. Duchovní stupen je uzavren u lidí, kterí ze svých tuzeb delají zlé veci, a jeste více u tech, kterí se ze zlých lásek také utvrdili v nepravdách. Substance nebo formy duchovního stupne v cloveku ustupují pred zlými láskami a jejich nepravdami, protoze se od nich naprosto lisí. Duchovní stupen, který má formu nebe, k sobe totiz nepripustí nic nez dobré lásky a pravdivé myslenky z dobrých lásek, které jsou s ním soudrzné, a nepripustí nic ze zlých lásek a nepravdivých myslenek ze zla, které jsou od nej rozdílné. Temi se duchovní stupen smrstuje a uzavírá. Deje se to zejména u tech lidí, kterí ze sebelásky milují moc, nebot láska k moci je protikladná lásce k Pánu. V mensí míre se uzavírá také u tech, kterí z lásky ke svetu neprícetne dychtí po majetku druhých. Tyto lásky uzavírají duchovní stupen, nebot jsou zdrojem zla. Smrstování neboli uzavírání tohoto stupne je jako prekrucování spirály do opacného smeru. Proto je-li duchovní stupen uzavren, odrází zpet svetlo nebe. Namísto nebeského svetla tam je potom hustá tma a pravdy, které jsou ve svetle nebe, se cloveku stávají odporné.11

Je vecí zdravého rozumu, ze vsichni jsou predurceni pro nebe, a nikdo pro peklo vsichni jsou totiz narozeni jako lidé a proto v sobe mají obraz Boha. Tento obraz Boha spocívá v tom, ze lidé jsou schopni rozumet pravde a konat dobro. Schopnost rozumet pravde pochází z Bozské Moudrosti a schopnost konat dobro pochází z Bozské Lásky. Tyto schopnosti vytvárejí obraz Boha, který u cloveka zdravého rozumu zustává a nikdy není vyhlazen. Proto se kazdý muze stát obcanským a morálním clovekem; a kdo se jím stává, muze se stát také duchovním clovekem, nebot to, co je obcanské a morální, prijímá do sebe duchovní. Ten, kdo zná zákony svého státu a rídí se podle nich, je nazýván obcanským clovekem; morálním clovekem je ten, kdo tyto zákony uciní vecí své morálky a hodnot a ze své rozumovosti podle nich zije.

Nyní reknu neco o tom, jak obcanský a morální zivot prijímá duchovní zivot: zij tyto zákony ne pouze jako jako obcanské a morální, ale také jako bozské zákony, a budes duchovním clovekem. Sotva kde ve svete existuje národ natolik barbarský, ze by nemel zákony zakázanu vrazdu, cizolozství s zenou jiného, krádez, falesné svedectví a poskození cizího majetku. Obcanský a morální clovek dodrzuje tyto zákony proto, aby byl nebo aby se zdál dobrým obcanem. Pokud vsak clovek nepovazuje tyto zákony zároven za bozské, je pouze obcanským a morálním prírodním clovekem; povazuje-li je vsak zároven za bozské, stává se obcanským a morálním duchovním clovekem. Rozdíl spocívá v tom, ze v druhém prípade clovek je dobrým obcanem nejen pozemského, ale také nebeského království, zatímco v prvém prípade je dobrým obcanem pouze pozemského království. Tito lidé se odlisují dobrem, které ciní. Dobro, které ciní obcanský a morální prírodní clovek, není dobrem o sobe, nebot má v sobe lidské cíle a svet; zatímco dobro, které koná obcanský a morální duchovní clovek, je dobrem o sobe, protoze má v sobe Pána a nebe.

Z toho vseho je zrejmé, ze pokud se kazdý narodil takový, aby se mohl stát obcanským a morálním prírodním clovekem, narodil se rovnez takový, aby se mohl stát obcanským a morálním duchovním clovekem. Jedinou podmínkou je, ze musí uznávat Boha a necinit zlo, protoze to je proti Bohu, a cinit dobro, protoze to je v souladu s Bohem. Kdyz je tato podmínka dodrzena, duch vstupuje do obcanských a morálních skutku cloveka a ony pak zijí; avsak kdyz není dodrzena, není v techto skutcích zádný duch, a proto nezijí. Proto prírodní clovek, jakkoli jsou jeho skutky obcanské a morální, se nazývá mrtvým, zatímco duchovní clovek se nazývá zivým.

Je vecí Pánovy Bozské prozretelnosti, ze kazdý národ má urcitou formu nábozenství. Základní vecí kazdého nábozenství je pritom uznání, ze je Buh jinak by to nebylo nábozenství. Kazdý národ, který zije podle tohoto nábozenství, tedy brání páchání zla, protoze je to proti Bohu, prijímá neco duchovního do svého prírodního zivota.

Ríká-li si nekdo: Byl jsem narozen jako krestan, byl jsem pokrten, znám Pána, cetl jsem Slovo, navstevoval jsem svátost prijímání, co mu tyto veci prospejí, kdyz nepovazuje vrazdu nebo zást, která ji inspiruje, cizolozství, tajnou krádez, falesné svedectví ci lzi a ruzné formy násilí za hríchy? Myslí snad takový clovek na Boha a na vecný zivot? Myslí si, ze opravdu existují? Neríká sám zdravý rozum, ze takovýto clovek nemuze být spasen? To bylo receno o krestanech, protoze pohané v zivote myslí ze svého nábozenství více na Boha nezli krestané.12

Tvrdit, ze pouze ti, kterí se narodili v církvi, budou spaseni, je sílenou herezí. Ti, kterí se narodili vne církve, jsou lidskými bytostmi stejne jako ti, kterí se narodili uvnitr; mají stejný nebeský puvod, stejne jako oni zijí a mají nesmrtelnou dusi. Mají také urcité nábozenství, jímz uznávají Bozí existenci a pozadavek, ze by meli dobre zít. Clovek, který uznává Boha a dobre zije, se stává duchovním clovekem a je spasen, jak bylo ukázáno výse. Nekdo muze protestovat, ze tito lidé nebyli pokrteni, avsak krest nespasí nikoho, kdo nebyl obmyt duchovne, tedy znovuzrozen. Toho je krest pouze znamením a upomínkou.

Namítá se také, ze tito lidé neznají Pána, a proto bez Nej nemohou být spaseni. Avsak spasení k cloveku neprichází proto, ze clovek zná Pána, ale proto, ze zije podle Jeho predpisu. Pána navíc znají vsichni, kdo uznávají Boha, nebot On je Bohem nebe i zeme, jak sám ucí (Mat. 28:18 a na dalsích místech).13

Nové nebeské vnímání já je výsledkem nové vule udelené Pánem. Lisí se od vlastního já cloveka v tom, ze ti, kterí je obdrzeli, jiz nevidí pouze sebe samé v kazdé jednotlivé veci, kterou ciní nebo kterou poznávají a sdelují druhým. Místo toho vidí druhého cloveka, druhé lidi obecne, církev, Pánovo království a Pána samého. Tím, co prodelalo zmenu, jsou zivotní cíle protoze cíle uprené k nizsím vecem, jmenovite k sobe a ke svetu, byly odstraneny z dohledu a na jejich místo byly uvedeny vyssí cíle, aby je nahradily. Zivotní cíle nejsou nic jiného nez skutecný zivot cloveka,nebot to jsou veci, které zádá jeho vule. Jsou také jeho skutecnými, vnitrními láskami protoze to, co clovek miluje, po tom jeho vule touzí a to tvorí jeho cíl. Clovek, kterému bylo dáno nebeské já, také uzívá stavu jasného smýslení a klidu, protoze duveruje Pánu a verí, ze se jej nemuze dotknout naprosto zádné zlo a nemuze jej nakazit zádná chlípnost. Uzívá také pravé svobody, nebot vedení Pánem vytvárí svobodu clovek je pak veden uvnitr sféry dobra, od dobra k dobru. Z toho jasne plyne, ze tento clovek uzívá blaha a stestí, nebot není nic, co by jej znepokojovalo: zádná sebeláska, a proto naprosto zádné neprátelství, nenávist ci msta; ani zádná láska ke svetu, a proto naprosto zádný podvod, strach ci nepokoj.14