Vstup do Bozího království bývá nekdy prirovnáván k výstupu na horu. Prestoze víme, ze království Bozí je v nás, metafora Boha cekajícího na nás na vrcholu hory je uzitecná. Muzeme si Jej predstavit jako milujícího rodice hledícího se soucitem na kazdého z nás, jak se z ruzných stran snazíme vysplhat vzhuru. Jak nás tam z vrcholu pozoruje, putující ruznými cestami, s ruznými pruvodci a mapami a hovorící ruznými jazyky, Buh chápe, ze vsechny tyto cesty vedoucí vzhuru jakkoli rozdílné jsou ve skutecnosti jedinou cestou. Nebot On je tam stále s otevrenou nárucí, pripraven nás prijmout bez ohledu na to, kterou mapu jsme pouzili a jak dlouho nám to trvalo.

Jako autori této knihy jsme vybrali za svou mapu na vrchol hory etický kodex desatera prikázání. Je jednoduchý, praktický a univerzální. desatero není záhadné. Muze mu snadno porozumet kdokoliv z kterékoliv kultury, muz ci zena, mladý ci starý, bohatý ci chudý. Ve skutecnosti muze být desatero povazováno za nejcennejsí mapu lidstva, nebot tato prikázání jsou ve své podstate základem kazdého pravého nábozenství. Ve Starém zákone se objevují v 2. knize Mojzísove 20:1.17 a v 5. knize Mojzísove 5:6-21. Prestoze se v jejich znení objevují drobné rozdíly, jejich porádek a základní poselství zustává stejné, stejne jako znení Bozského prologu:

Po tomto prologu následuje vlastní desatero:

1. Nebudes mít jiného boha mimo mne.
2. Nezobrazís si Boha zpodobením niceho, co je nahore na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudes se nicemu takovému klanet ani tomu slouzit. ()
3. Nezneuzijes jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneuzíval.
4. Pamatuj na den odpocinku, ze ti má být svatý. Sest dní budes pracovat a delat vsechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpocinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudes delat zádnou práci. ()
5. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho ziv na zemi, kterou ti dává Hospodin, Buh tvuj.
6. Nezabijes.
7. Nesesmilnís.
8. Nepokrades.
9. Nevydás proti svému bliznímu krivé svedectví.
10. Nebudes dychtit po dome svého blizního. Nebudes dychtit po zene svého blizního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vubec po nicem, co patrí tvému bliznímu.

Techto deset prikázání se v té ci oné podobe nachází ve vsech velkých svetových nábozenstvích. Veríme, toto desatero je ve vsí své hutnosti Bozsky daným rámcem, který obsahuje souhrn veskerých duchovních pravd. Krome toho veríme i tomu, ze jelikoz bylo podáno v Bohem urceném porádku, je necím více nez pouhou sbírkou etických zákonu. Povazujeme je za nebeskou osnovu napsanou prstem Boha, jejímz cílem je duchovní rozvoj lidstva. Veríme, ze jsou od prvního do posledního slova spojitým proudem Bozské pravdy a ze tato osnova byla pripravena samotným Mistrem Ucitelem jediným pravým Bohem nebe a zeme.

Podle príbehu Starého zákona bylo desatero dáno lidem ve významné dobe izraelského národa. Izraelský národ prebýval v Egypte ctyri sta tricet let (Ex 13:40). Po vetsinu této doby byli Izraelité nuceni pracovat jako otroci pro tvrdé, nerozumné a casto nemilosrdné pány. Nakonec Buh povolal Mojzíse, jehoz prostrednictvím meli být Izraelité osvobozeni ze svého tezkého podrucí. Mojzís je mel vyvést z Egypta a dovést do zaslíbené zeme. Cestou prisli k hore Sínaj, kde Mojzís obdrzel desatero prikázání.

Avsak o jakém otroctví se zde hovorí a co je míneno zajetím v egyptské zemi? Je dulezité vedet, ze egyptská zeme oznacovala ve Starém zákone velké centrum a stredisko starovekých znalostí. Egypt se proto také nazýval skladistem znalostí intelektuálním a akademických centrem sveta. Pricházeli tam lidé zdaleka, aby zde studovali a utisili svou zízen po vedení. Proto se spojení egyptská zeme stalo symbolem pro prechované znalosti znalosti, které se clovek naucil a které prechovává ve své mysli. V zivote kazdého z nás vsak prichází cas, kdy musíme opustit Egypt a vydat se na cestu do zeme zaslíbené do volné zeme uzitecné sluzby. Jak se píse v Písmu svatém: Z Egypta jsem povolal svého syna. (Oz 11, 1, Mt 2, 15)

Stejná symbolika platí i dnes. Zustaneme-li ve stavu pouhého získávání znalostí, aniz bychom je pouzili pro sluzbu Bohu a druhým, stáváme se otroky v Egypte. Muzeme napríklad pocitovat pýchu na svou inteligenci a nadrazenost nad ostatními. Muzeme být tak zapáleni pro ucení, ze zapomeneme, ze úcelem poznatku je, aby slouzily uzitecnému zivotu. Muzeme být v pokusení pouzívat nashromázdené znalost k manipulaci druhými, ospravedlnení nesprávné veci apod. Temito a obdobnými zpusoby se muzeme stát otroky v zemi egyptské a nikdy neopustit dum otroctví.

Na druhé strane zeme zaslíbená predstavuje nase vyssí schopnosti, nase pozvednuté vedomí, v nemz cítíme hlubokou lásku Boha k celému lidstvu a k celému stvorení. V tomto stavu mysli nevidíme ucení pouze jako zpusob zlepsování se, ale predevsím jako duchovní vývoj, který nám umozní být uzitecní lidem, jak je to jen mozné. Vsichni jsme se narodili pro druhé; narodili jsme se ke sluzbe a máme hrát svou úlohu ve velkém dramatu duchovního znovuzrození a rozvoje lidstva. Vsichni svetoví mystici a vsechna velká nábozenství dosvedcují, ze nebeské království je královstvím uzitecného konání nádherné království, na které se nejenom pripravujeme, ale na kterém se také v kazdém jednotlivém okamziku podílíme. Slovy Heleny Kellerové: Staré myslenky nám ríkají, ze jsme dostali zemi, abychom se pripravovali na nebe, ale popravde to muzeme videt i naopak. Byly nám poskytnuty znalosti o nebi, aby nás lépe pripravily na zemi. A jak napsala Matka Tereza: Ovocem lásky je sluzba.

Cesta z Egypta do zaslíbené zeme je tedy cestou kazdého cloveka vlastním zivotem. Je to cesta ze sobectví k nesobectví, z prírodního zivota k duchovnímu zivotu, od svetských znalostí k moudrosti sluzby, od zeme k nebi. Vrátíme-li se k nasí puvodní metafore, je to cesta na vrchol hory, ke království Boha, kde muzeme obdrzet své plné duchovní dedictví a stát se temi, kým máme být. Jak stoupáme výse na tuto Bozí horu, zjistíme, ze se pozvedáme nad mraky a mlhy; strachy, city a myslenky, jez nás udrzovaly v poddanství. Zjistíme, ze se pozdvihujeme do jasného svetla vyssího vedomí, kde stále svítí slunce a kde jsou neomezené moznosti radostné sluzby.

Pri premýslení nad vsemi temito vecmi nás vsak nepresvedcí zádná boure z vrcholu hory, ze desatero je opravdu bozsky daný zákon. Musíme se o tom presvedcit sami. Nemuzeme tato prikázání jen studovat, jako bychom studovali mapu; musíme podle nich zít a následovat je, kam povedou. Mapa k zaslíbené zemi, jakkoliv dobrá a presná, není zaslíbená zeme. Stejne jako je rozdíl mezi ukázáním na mesíc a skutecným pristáním na nem, tak je i rozdíl mezi ctením mapy a cestou.

Obdobné to je s nábozenstvím. Bozská zkouska, kým opravdu jsme, není pouhou zálezitostí teologie. Není ani zálezitostí naseho kulturního zázemí ci nábozenské organizace, ke které nálezíme je to spíse zálezitostí toho, jak uzijeme svou víru v zivote. Buh se neptá, jaké je nase nábozenství, rasa ci národnost. Buh se pouze ptá, co jsme milovali celým svým srdcem a jak jsme tuto lásku vyjádrili ve svém zivote. V indickém svatém písmu cteme: Zádný bráhman není bráhmanem od narození; bráhman je bráhmanem svými skutky. (Dhammapada 26, 11) A Emanuel Swedenborg píse: V duchovním svete, do kterého kazdý prichází po smrti, není nikoho tázán: Jaké je tvé nábozenství? ale spíse: Jaký je tvuj zivot?, protoze nábozenství kazdého je jeho zivot. (E. Swedenobrg, Bozská Prozretelnost 101)

Tato kniha je tedy více nez pojednáním o teologii; je to kniha o zivote kniha, která povzbuzuje k tomu, abychom prenesli nase chápání desatera do svého kazdodenního zivota.

Jak pokracujeme kazdým jednotlivým prikázáním, stoupáme na horu Boha a nase porozumení se pozvedá nad nutkání nasí nizsí prirozenosti. Zacínáme tak být schopni konat rozhodnutí, která jsou v souladu s pravdou, o které víme. Pomocí úsilí zít stále podle pravdy, jak ji chápeme, se v nás rodí nová podstata. Tato podstata neustále roste obdobne jako roste díte od novorozenete do detství a nakonec dosahuje plné dospelosti. Prestoze se o tom obcas mluví jako o znovuzrození, je potreba podotknout, ze jde o postupný proces.

V knize Genesis cteme: Buh stvoril cloveka, aby byl jeho obrazem, stvoril ho, aby byl obrazem Bozím (Gn 1, 27). Jsme stvoreni k Bozímu obrazu docela príjemná myslenka. Problémy vsak nastávají, kdykoliv zacínáme prisuzovat nase nestálé, lidské náklonnosti Bohu. Pokud Boha neznáme, máme sklon videt Bozskou podstatu jako odraz nasí vlastní lidské podstaty. Nase netrpelivost, zlost, sebelítost, chtivost, strach ci rozmrzelost se stávají cockami, kterými nahlízíme Boha a kterými projektujeme své vlastní promenlivé nálady na Toho, jenz je nemenný. Výsledkem je, ze nevidíme sebe jako bytosti stvorené v obrazu Boha; namísto toho tvoríme Boha v obrazu nás samých. Rozzlobený rodic muze napríklad ríct: Buh je opravdu zklamaný, jak se chovás. Co ríkáme o Bohu, prozrazuje ve skutecnosti daleko víc o nasí vlastní podstate nez o pravé Bozí podstate. Kdykoliv oblékáme Boha do nasich vlastních slabostí a prisuzujeme dokonalému Bohu to, co správne nálezí nasí nedokonalé lidské podstate, uctíváme falesného boha.

Je proto dulezité, abychom meli o Bohu správnou predstavu. Pravý Buh je Jediný Buh vsech národu a vsech lidí. Pravý Buh je vsemocný, nekonecne moudrý a vsudyprítomný. Základní podstata Jediného pravého Boha je cistá láska, cistá moudrost a cistá energie k uzitecné sluzbe. Jediný pravý Buh nás vsechny stvoril, vsechny nás miluje a neustále a navzdy nás vyzývá, abychom se otevreli a mohli prijmout pozehnání Nebeského království. At si to uvedomujeme, nebo ne, on je tím jediným pravým Bohem, kterého hledáme, a cokoliv nám brání v zakousení bezprostrední prítomnosti jediného pravého Boha v nasich zivotech, muze být nazváno falesným bohem. Tím muze být nase nesprávná predstava o Bohu, nás prístup k vecem, predmet, po kterém touzíme, clovek, z nehoz jsme si vytvorili idol ci ze kterého máme strach nebo cokoliv jiného, cemu dovolíme, aby stálo mezi námi a nasím Bohem.

Je základním kamenem vsech nábozenství, ze bychom meli milovat Boha nade vsechny veci a naseho blizního jako sebe sama. V tomto prvém prikázání proto máme moznost zkoumat, co milujeme nade vsechny veci svého Boha a blizního, nebo sebe a materiální svetské vlastnictví. Jak napsal Emanuel Swedenborg: To, co clovek miluje nade vse ostatní, je jeho buh. (Objasnená Apokalypsa 950:3)

Toto prikázání zacíná prostými slovy: Já jsem Hospodin, tvuj Buh. Temito úvodními slovy Jediný pravý Buh mluví prímo k nám a pouzívá stejných slov, jako kdyz mluvil k Mojzísovi v horícím keri: JSEM, KTERÝ JSEM. rekni Izraelcum toto: JSEM posílá me k vám (Ex 3, 13-14). Je to velký Buh vesmíru, hovorící k lidem ve vsech dobách: Já jsem Hospodin, tvuj Buh; já jsem te vyvedl z egyptské zeme, z domu otroctví. Nebudes mít jiného boha mimo mne.

Jak jsme se zmínili v úvodu, veskerá nábozenství ucí, ze Buh nás neustále vyvádí ze skutecnosti predstavované egyptskou zemí a domem otroctví. Buh nás tedy neustále zachranuje z naseho zájmu o sebe a ze zotrocujícího pripoutání ke svetským vecem. V hinduistickém Písmu se píse: Ti, kterí odevzdají Bohu veskerá sobecká pripoutání, jsou jako lístek lotosu plovoucí cistý a suchý po vode. Hrích se jich nemuze dotknout (Bhagavadgíta 5, 10-12). Tento clovek je nazýván bráhman: Bráhmanem nazývám toho, kdo odhodil veskeré vazby k lidským vecem a pozvedl se nad vsechna pripoutání (Dhammapada 26, 35). Zamerí-li se clovek zcela na Boha, ztratí-li se úplne v Bohu, povznese se nade vsechny sobecké vazby dokonce i nad pripoutanost k zivotu samému. To mel Jezís na mysli, kdyz rekl: Kdo by chtel zachránit svuj zivot, ten o nej prijde; kdo vsak ztratí svuj zivot pro mne, nalezne jej (M 16, 25). A na jiném míste Jezís zduraznuje význam naprostého oddání se Bohu nad vsechny materialistické tuzby a pozemské vztahy: A kazdý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo manzelku nebo deti nebo pole pro mé jméno, stokrát více dostane a bude mít podíl na vecném zivote (M 19, 29).

Ztratit svuj zivot a opustit domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo manzelku nebo deti nebo pole neznamená, ze musíme ztratit své fyzické zivoty nebo fyzicky opustit svou rodinu, dum ci rodné lány. Znamená to ale, ze musíme být ochotni soustredit se na neco vyssího, nez jsou vsechny tyto veci. Znamená to, ze musíme být ochotni obetovat vse z nasí sobecké pýchy a ambicí, abychom mohli opravdu uctívat samotného Boha. Musíme být ochotni soustredit se na to, co je vyssí nez nase potreba mít pravdu, nase touha po uznání ci nase nezrízená touha po svetském bohatství. Musíme být ochotni soustredit se na to, co je vyssí nez jakákoliv nám slouzící vázanost na rodinu, kariéru ci zemi. Strucne receno musíme nejprve hledat království Bozí (M 6, 33).

Ve velkém úvodu k desateru cteme o Bohu, jehoz hlavní charakteristikou je, ze je nasím Spasitelem. Já jsem Hospodin, tvuj Buh; já jsem te vyvedl z egyptské zeme, z domu otroctví. Hebrejské slovo je zde prelozeno minulým casem jako vyvedl jsem te. Naznacuje to, ze jsme jiz byli osvobozeni z duchovního poddanství. Je-li to vsak pravda, proc se obcas zdá, jako bychom byli jeste stále v tomto otroctví? Proc se zdá, ze bitva jeste stále probíhá a my jsme v jejím stredu?

Stále jeste totiz musíme vykonat svuj díl práce. Prestoze jsme venku z Egypta, nejsme jeste v zaslíbené zemi. Buh nás opravdu (presne jak ríká toto prikázání) vyvedl z naseho duchovního otroctví. Ale vsimneme si pozorne, kam nás dovedl: k úpatí hory Sínaj. Jiz nemusíme být zotroceni myslenkami a emocemi, které nás dríve drzely v zajetí. Byli jsme vyvedeni ze zajetí a byli jsme osvobozeni osvobozeni k tomu, abychom se ucili pravdy, abychom zili podle techto pravd, a osvobozeni k tomu, abychom se stali vsím tím, cím máme být. Pravda vás osvobodí. Tato pravda, vyslovená u Sínaje, je desatero. Tyto bozsky dané zákony jsou dokonalým postupem, nádherne spojenou posloupností, která budeme-li ji sledovat nás krok po kroku dovede do zeme zaslíbené. Pokazdé, kdyz uciníme rozhodnutí zít podle Bozské pravdy a skutecne to uciníme vyhlasujeme vítezství, které jiz pro nás bylo vybojováno. Výsledkem je, ze jsme postupne vyvádeni z otroctví sobeckých a svetských pripoutání a vedeni do stavu hlubsí lásky a moudrosti.

V puvodní hebrejstine se sloveso, které bylo prelozeno jako vyvedl jsem te z, ve skutecnosti vztahuje k dokoncené aktivite v minulosti, v prítomnosti nebo v budoucnosti. Proto by mohlo být lépe prelozeno jako: Já jsem Hospodin, tvuj Buh; já jsem te vyvedl z egyptské zeme, já te vyvádím z egyptské zeme a já te vyvedu z egyptské zeme. Proto hovoríme o duchovním rozvoji jako o neustálé ceste plné zápasu, které jsme bojovali a vyhrávali vcera, dnes i zítra. Presto je i vyssí pravda, presahující veskerý smysl pro minulost, prítomnost a budoucnost: Vzdyt boj je Hospodinuv. On vás vydá do nasich rukou. (1 Sam 17, 47). Takto Hospodin Buh nás je, byl a bude nasím Spasitelem Bohem, který nás neustále vyvádí z otroctví do pravé svobody.

Prvým krokem na ceste, základním jako naucit se císlo 1 v matematice nebo písmeno A v abecede, je vedet, ze Buh existuje. Já jsem, ríká nás Buh. Je to nejjednodussí mozný zpusob, jak vyjádrit Bozskou identitu. Já jsem Hospodin, tvuj Buh ten, který te vyvedl z duchovního otroctví. Proto se nám ríká: Nebudes mít jiného boha mimo mne.

V dobe, kdy bylo lidem dáno toto prikázání, bylo bezné uctívat nejruznejsí bohy jako boha deste, boha úrody, boha války nebo boha sklizne. V tomto historickém kontextu bylo proto dáno toto prikázání tak, aby Izraelitum pripomínalo, ze Buh, který je vyvedl z Egypta, je nejvetsí Buh ze vsech a má být proto cten prede vsemi ostatními bohy. Bylo prizpusobeno stavu jejich mysli. Nebyli jeste zcela zralí pro myslenku jednoho Boha, ale myslenka Boha Spasitele jako nejvetsího ze vsech byla pro ne významným a základním krokem.

V dnesní spolecnosti se jiz neklaní mnoho lidí dreveným obrazum, neuctívá bohy deste a nemodlí se k bohu úrody. Presto vsak ciníme násilí duchu tohoto prikázání vzdy, kdyz jsme posedlí nejakou materiální vecí tohoto sveta nebo lidmi a nasimi vztahy s nimi (neprejícnost druhému, zaujetí dojmem, jaký uciníme na druhé, starost o svou popularitu apod.). V zásade narusujeme toto prikázání vzdy, kdyz dovolíme, aby nám vládly myslenky a city, které nejsou od Boha. Takovéto myslenky a city nazýváme jinými bohy ci falesnými bohy, nebot jejich neustálé nároky nám zabranují cítit a zakouset bezprostrední prítomnost jediného pravého Boha v nasem zivote.

Toto prvé prikázání nás proto vyzývá, abychom se zkoumali, vsímali si, co zaneprázdnuje nasi mysl, a objevili, co nás oddeluje od pocitu radosti z Bozí prítomnosti. Toto prikázání nás vyzývá k tomu, abychom identifikovali a pojmenovali okupanty v nasí mysli myslenky a city, které si zádají nasi pozornost, veci, na kterých lpíme, prístupy a názory, které se v nás zabydlely víceméne nastálo. To vyzaduje odvázné, uprímné sebezkoumání. Mozná práve to mel na mysli irský básník William Butler Yeats, kdyz napsal: Proc bychom meli ctít ty, kterí umírají na bojisti? Clovek muze prokázat stejne bezstarostnou odvahu, kdyz vstupuje do hlubin sebe sama. (citace z Maynarda Macka v The World of Hamlet, The Yale Review 41)

Vse, nad cím trávíme vetsinu svého casu premýslením, se muze stát nasím falesným bohem. Nase mysl se k tomuto predmetu neustále vrací at je to myslenka, která nás fascinuje, clovek, který nás zranil, nebo událost, kterou povazujeme za nespravedlivou. Nase rozhovory se stále tocí kolem tohoto predmetu, muzeme zjistovat, ze lidé pronásejí veci, které nám pripomenou nás oblíbený problém ci nasi stálou stíznost. Jestlize vás nekdo zranil, vsimnete si, kolik casu a energie dáváte tomu, abyste mentálne zivili svou ránu nebo ji diskutovali s ostatními. Emoce nebo myslenka muze být tak mocná, ze nad vámi vládne a ovládá vás. Nemuzete ji setrepat; nemuzete na ni prestat myslet. Prestoze vás muze neco docasne vyrusit, mysl si najde cestu, jak se vrátit k onem starým myslenkám a zabrednout do stejných emocí. Tyto myslenky a emoce se stanou vasimi pány a vy jejich otroky. Kdykoliv zjistíte, ze jste necím posedlí, muzete si být jisti, ze jste se vrátili do domu otroctví.

Falesnými bohy se mohou stát i ruzné návyky a posedlosti. Vlecou nás ohromnou, neoblomnou silou, dokud se nakonec nepoddáme jejich pozadavkum. Vládnou nám jako tvrdí vládcové, kterým se musíme klanet a slouzit. Lidé, kterí propadli nejakému návyku, museli nakonec priznat, ze tento návyk je naprosto vycerpal, ze se nebyli schopni osvobodit a ze venovali vetsinu své mentální energie tomu, aby utisili nepotlacitelnou chut techto falesných bohu.

Rekli jsme, ze nemít zádné jiné bohy mimo Jediného pravého Boha znamená, ze máme být vedeni pouze Bohem samým, a ne svými sobeckými touhami. To vsak také znamená, ze bychom si meli dát pozor, abychom nebyli vedeni ci ovládání sobeckými touhami druhých lidí. Na jeste jiné úrovni muzeme nekdy zjistit, ze jsme hluboce ovlivneni filozofickými ci psychologickými systémy ci ucením nejakého zvlást osvíceného jedince. Tyto systémy a tito ucitelé mohou být velmi prospesní pro nás duchovní rozvoj. Jeden ze zpusobu, jak k nám ve vsech dobách prichází ucení Boha, je prostrednictvím myslí velkých myslitelu a spisovatelu. Je vsak zapotrebí mít se na pozoru. Prestoze slova techto moudrých lidí mohou mít za svuj cíl vést nás k Bohu, nesmejí zaujmout místo Boha. Nase ucitele nám dal Buh, aby nám pomohli na ceste do zaslíbené zeme. Prestoze jejich myslenky nám na této ceste mohou být velmi uzitecné, musíme se vzdy vracet ke Zdroji: musíme se vracet k Bohu a ke svatým Písmum, abychom získali smer a inspiraci.

Z casu na cas nás premuze neodolatelná touha myslet na druhé nelaskavým zpusobem, sírit zlovolné reci, kritizovat své blízké, chlubit se svými výsledky nebo utápet se ve svém nestestí. Vsechny tyto touhy se stávají falesnými bohy, zejména kdyz nám vládnou a nutí nás slouzit jim. Je proto opravdu dulezité naucit se je správne pojmenovat. Nestací ríct: Jsem rozcilený. Musíme se pokusit být tak konkrétní, jak je to jen mozné. Nekterí falesní bohové, které muzete identifikovat, jsou napríklad zlost, netrpelivost, sebeospravedlnování, potreba uznání, potreba mít ve vsem pravdu, potreba vse rídit.

Schopnost správne pojmenovat falesné bohy, kterí nám vládnou, má opravdovou moc. Pripomíná nám to pohádku o mladé zene, kterou drzí v zajetí pomocí kletby zlý skrítek. Jediná vec, která by zenu mohla osvobodit, je velmi nepravdepodobná moznost, ze zjistí pravé jméno skrítka. To vsak nebylo snadné, protoze jeho jméno bylo neobvyklé. Situace se zacala stávat zoufalou, kdyz skrítek zene oznámil, ze pokud nezjistí jeho jméno do trí dnu, vezme si jejího prvorozeného syna. Pomocí nekolika náhod zena objevila jméno a v poslední minute pronesla: Tvé jméno je Rumpelstiltskin! Skrítek byl sokován a rozzuren. Kletba byla zlomena a on odletel pryc, aby se jiz nikdy nevrátil. Mladá zena si vzala díte a byla osvobozena od útlaku malého tyrana, který tolik ovládal její zivot.

Tato pohádka obsahuje hodnotné ponaucení o významu pojmenování falesných bohu. Jakmile byla zena schopna pojmenovat skrítka, ztratil nad ní svou moc! V oblasti ducha to je podobné. Nestací, abychom si byli mlhave vedomi svých duchovních stavu ci ucinili obecné doznání, ze jsme hrísníky. Musíme být konkrétní; musíme dokázat identifikovat falesného boha, který nám vládne; musíme jej pojmenovat. To nazýváme Úcinek Rumpelstiltskin.