Teologie doslovného smyslu Starého zákona je postavena na smluvním vztahu s Bohem, který lze charakterizovat slovy: Udelás-li, co ti reknu, odmením te. Jeden z mnoha príkladu této myslenky nalezneme v knize Leviticus: Jestlize se budete rídit mými narízeními, dbát na má prikázání a plnit je, dám vám ve vhodném case vydatné deste, zeme vydá svuj výnos a stromoví na poli ponese ovoce. (Lv 26, 3)

Myslenka smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidmi, zalozené na vnejsí odmene, je ve Starém zákone tak silná a tak dulezitá pro prvé kroky naseho duchovního rustu, ze kdyz Pán prisel na svet, mohl teprve zapocít proces obrácení lidských myslí k vyssímu pojetí Jeho smlouvy. Ucinil tak pomocí slov, která naznacovala, ze pravá myslenka cinení dobra druhým zahrnuje více nez vzájemnou dohodu typu ty mne, já tobe. Jestlize milujete jen ty, kdo vás milují, muzete za to ocekávat Bozí uznání? (L 6, 32)

Vsimneme si, ze Pán i zde pouzívá myslenku zásluhy a uznání, aby s její pomocí vybudoval vyssí predstavu o pravé lásce. Ríká, ze je snadné milovat ty, od nichz muzeme ocekávat, ze nás budou milovat nazpátek, ty, kterí nám budou rozumet, kterí se k nám pekne chovají, kterí nám prikládají dobré motivy i tehdy, kdyz udeláme chybu. Jak ale milovat ty, kterí nás nebudou milovat na oplátku, kterí nám nerozumejí, kterí se k nám nechovají pekne a neprisuzují nám dobré motivy, kdyz pochybíme? Láska k druhým za techto okolností je skutecnou láskou a zásluhou milujícího.

Pujcujete-li tem, u nichz je nadeje, ze vám to vrátí, muzete za to cekat Bozí uznání? Prestoze se muze zdát, ze Pán zde hovorí o novém financním systému, nebylo to Jeho zámerem. Raní krestané vsak vzali tato slova doslova a nepujcovali peníze na úrok; praktickým dusledkem vsak samozrejme bylo, ze peníze pujcovali pouze nekrestané. I kdyz nekdy opravdu pro nás muze být dobré pujcit peníze tem, kterí je nejsou schopni splatit, hlubsí poselství nám zde ríká, ze máme usilovat o stav dávání na hlubsí úrovni, kde nemyslíme na vrácení. A tak nás Pán v Novém zákone vyzývá, abychom se zamysleli nad rozdílem mezi snadnou láskou k tem, které máme rádi a od nichz muzeme ocekávat odmenu, a obtíznou láskou, láskou k tem, kterí nás nemají rádi a od kterých nemuzeme ocekávat nic. Milujte své neprátele. Dobre cinte tem, kterí vás nenávidí. Zehnejte tem, kterí vás proklínají, modlete se za ty, kterí vám ublizují. (L 6, 27-2)

V nebeských naukách nás Pán vyzývá k jeste hlubsímu pohledu na lásku a dávání bez odmeny. V Nebeských tajemstvích ríká o odmene jasne: Nikdo není odmenován za dobro, které delá, a za pravdu, kterou ucí. (Emanuel Swedenborg, Nebeská tajemství 2520:4)

Na prvý pohled se to muze zdát poprením vseho, co ucí Starý i Nový zákon, ale není tomu tak. Myslí se tím zde, ze nikdo není odmenován za to, ze prochází pohnutkou k cinení dobra a ucení pravdy. Dokonce i kdyz prozíváte impuls k milování neprítele a pujcení bez nadeje na vrácení, stále nezískáváte zádnou odmenu. Kdyz vsak deláte tyto veci pro ne samé, z náklonnosti pro dobro v konání dobra a z náklonnosti pro pravdu v ucení pravdy, pak se ve vás neco duchovne uskutecní a stestí, které pak zakusíte, bude vasí odmenou.

To je paradox veskerého dusevního zivota. Kdo hledá odmenu, nemuze být nikdy duchovne odmenen. Ve skutecnosti pravá odmena nebeského stestí je stestí, které prichází tehdy, kdyz se clovek vzdal veskeré touhy po odmene. Touha být odmenen je sama o sobe ciste prírodní láskou, a pravý duchovní zivot nemuze být nikdy odmenen prírodními vecmi. Je to skutecne tak, ze uz jenom predstava chtení ci ocekávání neceho za to, co je ve své podstate duchovní, zabranuje onomu duchovnímu, aby se dostavilo. Udrzujeme-li v sobe touhu po jakékoliv odmene za duchovní zivot, znamená to, ze láska k sobe je stále jeste primárním zdrojem rozkose v nasem zivote, a v tomto prípade pro nás bude mít smysl jenom taková odmena, která pusobí na lásku k sobe coz není mozné.

Litera Starého zákona obsahuje nádherný príbeh ilustrující tuto skutecnost. Elísa, Hospodinuv prorok, predstavuje lécivou pravdu Slova v nasem zivote. Má sluhu jménem Géchazí, který predstavuje nasi lásku k sobe, lásku, která dobre slouzí v prípade, je-li podrízena pravde Elísi. Elísa vylécí z malomocentsví Naamána, velitele aramejské armády, tím, ze mu rekne, aby se sedmkrát omyl v rece Jordánu. Naamán nabízí za toto vylécení Elísovi dar. Elísa na tuto nabídku jednoduse odpovídá: Jakoze ziv je Hospodin, v jehoz sluzbách stojím, nevezmu nic. Géchazí vsak, láska k já, v tom spatrí prílezitost zacít jednat samostatne. Aniz by Elísovi co rekl, zajde za Naamánem a zalze mu, ze se Elísa rozmyslel a chce peníze a saty, aby tak pomohl dvema mladým prorokum. Naamán ve své vdecnosti samozrejme velmi rád vyhoví. Kdyz se Géchazí vrátí, Elísa ihned vse pozná. Rekne: Coz jsem v duchu nebyl pri tom, kdyz se muz obrátil ze svého vozu a sel ti vstríc? Copak je cas brát stríbro a brát saty a olivoví ci vinice, brav ci skot, otroky ci otrokyne? (II Král. 5, 26) To jsou vsechno dobré veci, ale nikdo nemuze lhát, aby je získal; nemuze je hledat jako odmenu za svuj duchovní rust. Elísa rekne Géchazímu, ze Naamánovo malomocenství nyní ulpí na nem.

Nebeská nauka uvádí: Ti, kterí ciní dobro pouze kvuli odmene, nevedí, ze v konání dobra bez odmeny je tak velké stestí, jako je nebeské stestí samotné. Jejich nevedomost spocívá v tom, ze vnímají stestí v rozkosi sebelásky, a nakolik clovek vnímá rozkos v této lásce, natolik nedokáze vnímat rozkos nebeské lásky, protoze ty jsou vzájemne opacné. (E. Swedenborg, Nebeská tajemství 6391:2)

Udrzujeme-li v sobe touhu po odmene v tech oblastech zivota, které jsou ve své podstate duchovní, pak jsme temi, které spisy Swedenborga nazývají duchovními lichvári. Lichvár ve Slovu oznacuje cloveka, který ciní dobro pro vlastní výhody tak, jako lichvár penez pujcuje za úcelem nadmerného zisku (viz Nebeská tajemství 9210). Ucení pravdy za úcelem odmeny ci prospechu je míneno slovy dát své stríbro do lichvy, zatímco cinení dobra pro ne samé bez myslenky na odmenu je vyjádreno výrazem nedat se podplatit proti nevinnému. S tímto v mysli zvazme pravý význam patnáctého zalmu: Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu? Kdo smí bydlet na tvé svaté hore? Ten, kdo zije bezúhonne, ten, kdo jedná spravedlive, ten, kdo ze srdce zastává pravdu. Kdo nepujcuje na lichvárský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. (Z 15)

Kdyz se ucíme dávat druhým bez myslenky na odmenu, jsme varováni jeste pred jednou odmenou, kterou nesmíme hledat. Nesmíme hledat stestí. Jsme pred tím varováni, protoze stále jde o hledání neceho kvuli nasemu já a protoze v tomto prípade ztratíme citlivost vuci vsemu duchovnímu (tak jako malomocenství znecitlivuje telo). Proto se nám ríká: V okamziku, kdy se objeví myslenka, ze clovek predá druhému neco svého proto, aby získal príliv stestí, tento príliv se okamzite vytratí. (E. Swedenborg, Nebeská tajemství 6478). Kazdý chce být stastný, a presto tak málo lidí rozumí tomu, ze hledat stestí znamená o ne prijít. Je to, jako kdyz se nekdo dívá prímo na bludnou hvezdu: ztratí se zrakum. Není jiné cesty jediný zpusob, jak vyhrát, je prohrát z prírodního hlediska. Je to, jak rekl Pán: Kdo miluje svuj zivot, ztratí jej; kdo nenávidí svuj zivot v tomto svete, uchrání jej pro zivot vecný. (J 12, 25)

Nejvetsí paradox zivota je duchovní zákon vesmíru: dáme-li vse, získáme nekonecne více, nez jsme meli predtím. Úkol ztratit prírodní zivot odmeny není malý jde vlastne proti vsemu, co známe, proti vsemu, co jsme kdy zazili, proti vetsine vecí, co nám rekli druzí. Verejné nábozenské aktivity nejsou zádnou zárukou duchovního úspechu, nebot nás vrozený zájem o sebe se muze vzdy zabydlet ve zbozných, vysokomyslných a duchovne znejících zpusobech bytí a zde nalézt svou odmenu. Nesobecké duchovní zití je ve svých konecných dusledcích vzdy velmi soukromou zálezitostí a má máloco spolecného s tím, jak se nase zivoty jeví ostatním. Cesta je stejná jako ta, po které na zemi chodil Pán, cesta posmechu a kárání; máme jej následovat tím, ze vezmeme svuj kríz ke zdánlivé smrti. Kdo se vzdá vseho, získá vse. Okuste a uzríte, ze Hospodin je dobrý. Blaze muzi, který se utíká k nemu. (Zalm 34, 9)