Kazdý obraz obsazený v Bibli má dvojí význam. To je nádherný klíc k porozumení Bozímu Slovu, které se tak casto zdá samo sobe protirecit. Swedenborg píse, ze tato dvojznacnost Slova vychází ze dvou protipólu dobra a zla, nebe a pekla, jez vytvárejí lidskou zkusenost. Napríklad:

Hora muze znázornovat nejvyssí ci nebeskou lásku Pána, nebo muze být symbolem sebelásky a touhy po ovládání druhých. (To druhé je horou, která bude svrzena do more, na rozdíl od hory, na které se Pán promenil.)

Voda muze predstavovat pravdu, která nás ocistuje od nepravdivých názoru, nebo zlo nepravd, které nás hrozí zaplavit potopou.

Orel muze být symbolem bystrého úsudku znovuzrozené racionality, nebo i vychytralost lháre.

Smrt se muze vztahovat k nasemu zrození do vecného zivota, nebo k nasemu vecnému oddelení od Boha.

Bohatství muze symbolizovat hodnotu naseho duchovního zivota, nebo bohatství sebeklamu.
Takové a spousta dalsích obrazu se vyskytují v Bibli s dvojznacným významem. Swedenborg uvádí, ze význam biblických obrazu, at dobrých ci spatných, je dán jejich kontextem jejich konkrétním pouzitím. Víme z vlastní zkusenosti, ze kazdá vec má své vyuzití, které vsak muze být i spatné; a lze ji také se skodlivými následky zneuzít. To se netýká jen horkých kamen a ostrých nozu, ale i nasich citu a myslenek veskerých lidských kvalit, které Písmo symbolizuje. Ohen lásky muze vyzivovat ci nicit podle toho, zda jde o lásku duchovní, nebo prírodní; sebe rozdávající nebo sebestrednou.

Ale pockat, není to jen výmluva? Není to jen umele vytvorený princip, který nekdo vymyslel, aby se zachovala tradicní ucení? Není to jen prekrucováním Bible, aby vzdy rekla práve to, co chceme slyset? Je tedy napríklad Buh zurivý, zárlivý a pomstychtivý, nebo ne? A pokud ne, proc Bible píse tak jasne, ze je? A pokud je, jak by mohl prokazovat tak pevnou a vecnou lásku?

Ríkáme-li, ze vetsina vecí má v Bibli dvojznacný význam, není to výmluva, ale narázka na jedinecnou vlastnost Bozího Slova: na jeho subjektivní neboli projektivní charakter. Bible je popisem nás jako duchovních bytostí, a ne vnejsího sveta a minulých událostí. Jejím úcelem je, aby ji kazdý clovek interpretoval a reagoval na ni jinak. Ríkáme-li, ze Bible je o nás, ríkáme tím zároven, ze obsahuje univerzálne platné pravdy o tom, co to je být clovekem: pravdy o nasem vnitrním zivote, které platí pro kazdého z nás (protoze jsme vsichni lidmi), a to jedinecným a individuálním zpusobem (protoze jsme svobodní jedinci). Bozí Slovo nám bylo poskytnuto v príbezích, v podobenstvích a obrazech, jejichz smysl je ovlivnován nasím vlastním duchovním stavem, nasí vlastní vulí k porozumení. Bible proto není ani tolik pruvodcem pro morálku, jako spíse zrcadlem nasí vlastní identity. Jsi to ty!

V klasickém príbehu o Davidove hríchu cteme o jeho vrazednickém prís- tupu k Uriásovi, jeho cizolozství spáchaném s Bat-sebou a o lekci, kterou si sám prirknul prostrednictvím Nátanova príbehu. Bozí Slovo, které se k Davidovi dostalo skrze proroka Nátana, je obrazem toho, jak k nám pricházejí Bozí pravdy skrze Bibli. Je to seberegulující se príbeh, který nám dal Buh, abychom nalezli pravdu o sobe.

Davidova príhoda s Nátanem jej privedla k jeho slavné modlitbe o odpustení v Zalmu 51. A snad práve tato zkusenost více nez kterákoliv jiná jej vedla i k je-ho pozdejsí písni vdecnosti v 2. Sam. 22, v níz je predstava Bozího Slova jako zrcadla vlastní identity vyjádrena tak jasne. David musel porozumet, ze zakousíme Pána podle kvality svého vnitrního, duchovního stavu. Podobné pritahuje podobné. Kdyz si pripomeneme, ze Bible je Pánova pravda prizpusobená nasemu chápání, muzeme parafrázovat Shakespeara: Bible není dobrá ci spatná, ale ciní ji takovou nás vnitrní stav. Bible odrází, kde se vnitrne nacházíme.

Jiz jsem se zmínil o tom, ze Bible je subjektivním neboli projektivním spisem. Kdyz se nad tím zamyslíme, platí to i o nasich vnejsích zivotech. Kdyz se nekoho zeptáme, jak se dnes mel, necekáme na popis pocasí ani na popis toho, co se mu prihodilo. Zeptali jsme se, jak svuj den zakousel. Kazdý den je pro kazdého stejný, ale nenajdou se dva lidé, kterí by jej zakouseli stejne. Témer aniz bychom si toho povsimli, do vsech zivotních situací se privádíme sami, a totéz platí i o nasem prístupu ke Slovu.

Swedenborg poznamenává, ze díky tomuto dvojitému významu se literní význam Písma casto jeví protikladný k významu duchovnímu zurivý, ohnivý Buh na hore Sínaj se zdá opakem Pána jako milujícího pastýre. Tento zdánlivý protiklad vsak je, píse Swedenborg, výsledkem protikladu v cloveku. Tato dvojnost významu, jez se nalézá v textu celé Bible zlo a dobro má své koreny v podvojném charakteru nás lidí jako prírodne-duchovních bytostí, strídave orientovaných k Bohu a strídave k sobe.

Nezapomenme na to, ze celá nase vnitrní zkusenost je výsledkem naseho rovnovázného ci harmonického postavení mezi nebeskými a pekelnými vlivy. Kazdý z nás je po celou dobu, co dýchá, predmetem tohoto dvojího vlivu, tohoto zápasu ci napetí mezi sebou a Bohem. A tento vnitrní stav bytí zabarvuje zpusob, jak zakousíme Boha. Budeme-li hledat Bozí Slovo v Bibli, budeme je vnímat bud jako Boha milujícího a podporujícího, nebo jako tvrdého a odsuzujícího, podle toho, kde se práve budeme duchovne nacházet. Stejne tak kdyz budeme hledat Bozí Slovo ve svém srdci a zivote, budeme zakouset jeho prítomnost bud pozitivním, nebo negativním zpusobem. V obou prípadech budeme tak jako David zakouset sami sebe nás stav vnitrního bytí.

Nás kontakt s Bozím Slovem je takový, ze jsme sami sobe predstavováni v Bozím svetle. Bozí Slovo a Bozí pravdy jsou nemenné: jsme to my, kdo se mení a roste, a tak jako my se bude menit a rust i nase porozumení a ocenení Bozího Slova. Budeme-li se protivit Bozí vuli, bude se zdát, ze se Bozí vule protiví nám, a nase chápání Bible bude odrázet toto zdání. Budeme-li se rídit ve svém zivote láskou a pravdami pricházejícími od Boha, zjevné protimluvy a paradoxy Slova a nasich zivotu se postupne stanou méne významnými a vyjasní se. Zacneme rozumet událostem s vetsí pruzností.

Budeme lépe chápat a cítit, co to znamená ríct, ze Buh není nikdy zurivý, ale ze Boha zakousíme tímto zpusobem vzdy, kdyz se odvrátíme od cesty pravdy. Poznáme, ze Bozí vule není svévolná, ale je stálá tvárí v tvár nasí nestálosti a pochybnostem. Uvedomíme si, ze Buh nikoho nezatracuje, ale my sami zakousíme vlastní zatracení a soudy rozhodnutími, která uciníme, a tím, jakým clovekem se chceme stát.

Nesudte, abyste nebyli souzeni. Nebot jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni! (Mt 7, 12). Na kazdý okamzik, který zakousíme, muzeme nahlízet jako na odraz a shrnutí toho, kým jsme, co nejvíce ze vseho milujeme a jak dobre dokázeme chápat druhé. Buh, který dlí v nás, nám pridrzuje zrcadlo, abychom se v nem videli, byli Jím posuzování a pomocí tohoto soudu sami sebe poznali. Takovýmto zrcadlem identity muze být Bible, Bozí Slovo, pokud se jen chceme dívat a videt, poslouchat a slyset.