Príbeh z Bible, nad kterým se chceme zamyslet, jiz vyvolal u rady premýslivých lidí spoustu otázek. Je to príbeh o tom, jak Jákob, jedno z dvojcat Izáka a Rebeky, ukradl pozehnání svého otce vlastnímu bratru Ezauovi. Izák, nyní starý muz, jehoz oci jiz byly tak slabé, ze na ne nevidel, si prál pojíst trochu zveriny, kterou Ezau dovedl tak sikovne ulovit. Slíbil mu, ze az ji prinese, pozehná mu.

Avsak zatímco Ezau venku lovil pro starého otce, jeho bratr Jákob na radu své matky Rebeky predstíral, ze Ezauem je on. Podarilo se mu otce Jákoba podvést a získat tak cenné pozehnání. Ucinil to tak, ze se oblékl do Ezauových satu a ruce a krk si pokryl kuzí kuzlat, takze byly na dotyk drsné a chlupaté Ezau mel totiz kuzi porostlou chlupy, zatímco Jákob ji mel hladkou. Jákob podvedl otce a bratra nejenom svým cinem, ale také lhal kdyz se ho otec prímo zeptal, zda je opravdu jeho synem Ezaem, bez váhání odpovedel: Jsem.

Prestoze pozehnání bylo zjevne urceno Ezauovi, ani po odhalení podvodu pri návratu Ezaua nebylo odvoláno ci zmeneno. Pozehnání Jákobovi jiz muselo zustat, prestoze jej získal tím nejnehoráznejsím a zcela vedome vykonaným podvodem. Ezau vsak získal jiné pozehnání, v nemz mu Izák predpovedel, ze jednoho dne svrhne jho svého bratra Jákoba a získá zpet svou ztracenou pozici.

Otázka nyní zní: co nás muze tento príbeh naucit? Prírodní mysl proti nemu protestuje a pohrdave se ptá, jak muze být neco takového Bozským zjevením? Jak muze být neco takového Bozím slovem? Je-li Buh Bohem spravedlnosti, jak mohl dovolit, aby se takový príbeh stal soucástí Jeho slova? Kde v nem vidíme nejakou lásku k Bohu ci k lidem? Podvodník a lhár z toho vychází bez potrestání a s pomocí a podporou své matky. Cím si Ezau zaslouzil takové zacházení? Krome toho (uvazuje prírodní mysl), k cemu vubec je cloveku dvacátého století vedet, ze jednou kdysi dávno podvedl jistý muz svého otce a bratra, aniz byl za to potrestán? Co to má spolecného s zivotem nábozenství? Izák
Tezko muzeme nekoho za takovéto otázky vinit. Pokud jste si sami nekdy kladli obdobné otázky, je to prinejmensím znamením, ze alespon premýslíte a neprijímáte víru slepe. Pravdepodobne vsak budete bloudit stále dokola a nakonec nejspís skoncíte poprením Bozího slova, pokud si neuvedomíte jednu zásadní vec neco zivotne dulezitého: ze tento príbeh, stejne jako kazdý inspirovaný príbeh Bozího slova (at jiz pravdivý nebo nepravdivý) je podobenstvím pozemským príbehem s nebeským obsahem uvnitr. Prestoze se v minulosti bezpochyby urcite stal stejne jako rozsévac bezpochyby vysel nescetnekrát rozsévat pravé poselství, které nám Pán chtel predat, nelezí v príbehu jako v literárním príbehu ci historickém popisu. Bozské poselství se nalézá na hlubsí úrovni; lezí v duchovním smyslu príbehu. Mohli bychom je také nazvat psychologickým významem, protoze celý príbeh o Jákobovi a Ezauovi se týká lidské mysli.

Dej se, jak vidíme, ve skutecnosti neodehrává ve vzdálené zemi Kanaan, ale v mysli cloveka (treba v nasí vlastní). Neodehrává se v nejaké vzdálené zemi a ve vzdálené minulosti, kdy vse chodilo jinak, nez dnes ten-to cas je nyní. Lidská mysl se v podstate nezmenila více nez telo a nezmenily se ani zákony, podle kterých funguje. Nebeský význam tohoto podobenství zná jen jedinou postavu, a tou je osoba naslouchající príbehu. Izák a Rebeka, Ezau a Jákob predstavují urcité kvality mysli, které jsou ci mohou být v kazdém cloveku. Zpusob, jak se k sobe chovají, jak na sebe vzájemne pusobí, nám ukazuje, jak tyto kvality pracují a pusobí na mysl jako celek.

Izák, otec domácnosti, predstavuje dobré zámery, které vládnou v mysli kazdého cloveka, jenz byl poucen v zálezitostech Bozího slova a odolal pokusení verit názorum, které je popírají. Takový clovek se jiz dávno rozhodl, ze se nechá vést Pánem. Jeho cílem je konat Bozí vuli.

Výsledkem je, ze na nej hluboce pusobí cetba Bible zejména ty pasáze, kde cítí, ze se dotýkají jeho vlastního zivota. Tímto pusobením je Rebeka, Izákova zena. Záliba v praktickém ucení Bozího slova je spojena s pevným odhodláním delat vse, co Slovo ríká: milovat v prvé rade a ze vsí síly Pána a blizního jako sebe samého. Tyto dve veci jsou vzájemne oddány ci sjednoceny tak, jako Izák s Rebekou.

Avsak jak dobre víme, dobré zámery nejsou vse. Musíme je také snést dolu do kazdodenního zivota a to nejen nekdy, ale stále, a ne pouze s nekterými lidmi, které nazýváme svými práteli, ale s kazdým, se kterým prijdeme v nejaký styk, at prímý ci neprímý. Prijde cas, kdy si uvedomíme, ze musíme víc nez si jenom prát delat dobré veci; musíme je opravdu delat. To se myslí faktem, ze Izák uz byl starý a chystal se opustit své místo, aby na ne nastoupila nová generace. Není to snad tak, ze dobré zámery mely zemrít, ale spíse tak, ze tento zájem mel prejít na svuj dalsí vývojový stupen, na dalsí stupen znovuzrození, na dalsí generaci na skutecné konání toho, co je dobré, v kazdodenním zivote materiálního sveta, v kazdé jeho situaci. Nase dobré zámery se nacházejí v nejvyssí oblasti nasí mysli, ale denní zivot vykonávají její nizsí oblasti, její prírodní úroven. Touto prírodní úrovní nasí mysli jsou mysleni potomkové Izáka a Rebeky: nastupující generace, dvojcata Ezau a Jákob. Jejich pozehnání znamená prechod k dalsímu stadiu znovuzrození nasí mysli.

Ezau a Jákob jsou dvojcata, protoze predstavují dve stránky nasí mysli volní a citovou stránku neboli vuli, a myslenkovou a intelektuální stránku neboli chápání ci intelekt. Ezau, který byl ve skutecnosti prvorozeným synem, predstavuje volní ci citovou stránku prírodní mysli. Jákob predstavuje intelekt ve své prírodní úrovni. Ezau je ve skutecnosti první, prvorozený, tak jako vule ci city jsou v nasí mysli prvoradé a tvorí vlastne cloveka. Reknete-li, co si prejete a co chcete, nebo také co cítíte, prozradíte tím na sebe, jakým jste clovekem.

Dríve v príbehu se vsak Ezau vzdal svého prvorozeneckého práva a prenechal je Jákobovi. To ukazuje na známý fakt týkající se lidské mysli, tedy ze se její myslenková neboli intelektuální soucást jeví jako dulezitejsí. Zdá se nám, ze prichází jako první, ze nase myslenky predcházejí vuli. Je to proto, ze na co myslíme, to se nám obvykle zdá jasnejsí, snadneji vyjádritelné a popsatelné nez to, co cítíme. Jsme si více vedomi toho, na co myslíme, nez co cítíme, takze se nám to zdá dulezitejsí. Protoze se myslení zdá být dulezitejsí, prisvojuje si privilegované postavení, tak jako Jákob prvorozenectví Ezaua.

To vede k dalsímu zjevnému podvodu a nespravedlnosti. S temi nejlepsími zámery na svete si slepe prejeme vrhnout se do lásky k Bohu a do zivota úcinné lásky. Ve své zaslepenosti si myslíme, ze je to jednoduchá zálezitost. Bláhove si ve své zaslepenosti myslíme, ze protoze chceme milovat Boha i lidi, budeme tak cinit v kazdém okamziku svého kazdodenního zivota. Myslíme si, ze Ezau vule muze být pozehnána okamzite. Myslíme si, ze muzeme své dobré zámery bez meskání uvést v zivot a ihned zacít konat skutecne dobré ciny. V tomto ohledu jsme vsak podvedeni a slepí k realite zivota práve tak jako Izák, predstavitel nasich dobrých zámeru, který byl podveden a byl slepý.

Pripomenme si znovu, ze Ezau predstavuje dobrou vuli a lásku k bliznímu v nasem zivote na prírodní úrovni. Ty vsak nemohou získat pozehnání okamzite; nemohou ihned spontánne vládnout. Dríve, nez muzeme cinit, co je dobré a láskyplné, musíme se naucit, co to úcinná láska je. Musíme se naucit, ze dobro je blizním clovekem, kterého máme mít rádi. Musíme se naucit rozeznávat dobro v ruzných jednotlivcích i v organizacích, chceme-li milovat a pecovat o to, co je dobré. Existuje celý naukový systém, kterému bychom meli porozumet. Proto musí být nejdríve pozehnán druhý bratr, Jákob neboli porozumení Bozímu vedení a sebou samým ovládaná poslusnost k tomuto vedení, namísto pozehnání spontánního sklonu cinit Bozí vuli, kterou predstavuje Ezau. V casných stadiích znovuzrození mysli to musí být porozumení tomu, co deláme, které musí získat pozehnání a na které musí být dán duraz. Znalost veci musí vzdy predcházet jejímu vykonání. Protoze opravdu není jiné cesty, pozehnán musí být Jákob. Zámerem bezesporu je, aby toto pozehnání a svrchovanost nakonec získala rozkos spontánní lásky k bliznímu a dobrého zivota, které predstavuje Ezau. Predtím je vsak musí získat ucení, porozumení, rozmýslení nad ucením Bozího slova o tom, jak bychom meli zít. Pritom nesmíme spoustet z mysli, jak vsechny tyto veci uplatnit v zivote, a to ze smyslu pro povinnost. Proto Jákoba vyzývá k cinu Rebeka, která, jak jsme pred chvílí slyseli, predstavuje lásku k praktickému, Bozsky inspirovanému ucení.

Toto ucení není vubec vseobecne pritazlivé. Obsahuje v sobe dve slova, která casto v prírodní mysli neovlivnené shora vyvolávají pocity netrpelivosti a nechuti. Tyto dve slova jsou povinnost a nauka. Pritahovalo by nás mnohem víc, aby nám vládly dobré zámery a abychom mohli jednat spontánne z radosti a ze svobody, abychom to vse odkryli sami v sobe, jak lidé ríkávají abychom jednali na základe svých citu a vnitrních impulsu ze smutne nepravdivého presvedcení, ze jsou vrozene dobré. Zádáme bezprostrednost, ne povinnosti, voláme po radosti, ne po naukách. Vásnive si prejeme dosáhnout cíle, tedy radosti a rozkose na prírodní úrovni; touzíme po Ezauovi. Nejsme vsak jiz ochotni uznat prostredky, které k tomuto cíli vedou; jsme slepí k potrebe ucit se, jak toho dosáhnout, coz práve ucí nauky; nevidíme potrebu trpelive, s rozvahou a s vynalozením vule zachovávat Bozská ucení jakoby sami od sebe, ale ve skutecnosti od Pána. Tak jako Izáka nás nase dobré úmysly oslepují k tvrdé realite situace.

V tomto stadiu vývoje se nevyhneme jistému prvku klamu. Zatímco se nacházíme v tomto stadiu ucení se o tom, co je dobré a co je zlé, zatímco se ucíme o zivote úcinné lásky, máme sklon si myslet, ze jiz tuto lásku máme v sobe. Zatímco se ucíme o dobré vuli a o úcinné lásce, mluvíme o nich, myslíme si, ze je jiz máme v sobe, prestoze vse, co ve skutecnosti máme, je jenom jejich popis vnejsí pokrývka Ezaua, jeho odev, a ne Ezau sám. Ezau

Nevidíme jiz, jaký klam se zde skrývá? Je to sebeklam. Protoze pamatujete si scénou je lidská mysl, a k ves-kerému podvodu dochází opet v mysli; jedna cást mysli podvádí druhou. Klameme se, kdyz se domníváme, ze pouhá znalost toho, co to je úcinná láska a jak jí lze dosáhnout, je láska sama. Muzeme v tom být zcela uprímní. Muzeme uprímne verit, ze máme úcinnou lásku, ze dodrzujeme Bozí principy a ve jménu Pána vyvrhujeme zlo. Nejsme si vedomi zádných postranních úmyslu, které by nás vedly k jednání; nejsme si vedomi zádného pocitu zásluhy ani zádného tlaku vlastních skrytých zájmu. Uprímne si myslíme, ze zijeme zivot úcinné lásky, ze milujeme Boha a druhého cloveka. Proto, kdyz se Izák zeptal: Jsi opravdu muj syn Ezau?, Jákob se svrchovanou sebeduverou odpovedel: Jsem. Svrchovaná sebeduvera? Svrchovaný sebeklam!

Jak jinak by vsak tomu mohlo být? Zatímco jsme v tomto stadiu ucení a usilování delat to, co po nás Buh vyzaduje (coz predstavuje Jákob a vsechno, co delá), nemuzeme jinak nez sami sebe klamat. Nemuzeme jinak nez si myslet, ze jsme jiz dosáhli úcinné lásky, protoze o ní mluvíme, protoze muzeme ukázat prstem na takzvane horsí lidi, kterými ve srovnání s sebou pohrdáme. Muzeme si dokonce myslet, ze jsme dosáhli duchovní vyspelosti, muzeme-li poukázat na chyby druhého v porozumení duchovním principum na smítko, které má v oku. V tomto období je tak snadné sám sebe klamat. I kdyz to, co deláme, se zdá dobré, je docela pravdepodobné, ze to deláme z vlastního zájmu nebo pro sebechválu, nebot jsme jeste neodstranili svou prirozenou sebestrednost. Nezbývá nic jiného, nez dál s pokorou a se sebezkoumáním usilovat jakoby sami ze sebe o konání Pánovy vule.

Proto pozehnání Jákoba, prestoze se zdá nesprávné, nemuze být odvoláno. Jiná cesta k cíli nevede. Nevede k nemu zádá snadnejsí, spontánnejsí, prímejsí cesta. Musíme se krok po kroku ucit, jak dávat Boha a blizního cloveka pred sebe a pred své svetské zájmy, a to stále. Jediný prostredek k tomu jsou zápasy a pokusení, znázornené dalsím zivotem Jákoba. Vzpomenme si, ze uprchl do domu svého strýce Lábana v Cháranu, kde pracoval jako otrok po mnoho, mnoho dlouhých let, nez se nakonec jako bohatý muz mohl vrátit zpet a znovu se sprátelit se svým trpelivým bratrem Ezauem. To vse je dokonalý obraz toho, jak se postupne prostrednictvím mnoha tezkých pokusení ucíme získávat bohatství nebeských radostí Pána, sjednocených s dobrem úcinné lásky. Není proto divu, ze scéna, kdy se oba bratri znovu setkají a obejmou se, je tak dojímavá. Jen si uvedomme, co vsechno je v tom obsazeno. Je to naplnení proroctví, ze Ezau spontánní, nebeské rozkose úcinné lásky zakousené v nasí prírodní, vedomé mysli ted a nyní nebudou navzdy tím porazeným, ale ze nakonec získají nadvládu; ze úcinná láska, spontánní radost z toho, ze clovek je druhým uzitecný, bude nakonec vládnout mysli. Tato hlubsí úroven poselství, která lezí skrytá v této cásti Bozího slova, nejenom objasnuje zamotaný problém literárního príbehu povazovaného za historický popis, ale dává nám také mnohem víc nez pouhý paprsek nadeje. Tím nejvýmluvnejsím zpusobem nám pripomíná, ze znovushledání s Ezauem jiste jednou nastane, pokud jen Jákobovi docasne necháme jeho pozehnání; ze jiste dosáhneme nebeských rozkosí úcinné lásky a dobré vule, prestoze jich musíme dosahovat prostrednictvím nauk, povinností a sebekázne. To se koneckoncu nicím nelisí od nasich zkuseností prírodního zivota. Radost z dokonalého zvládnutí jakékoliv dovednosti prichází pouze po verne provádeném cvicení, az kdyz se tato dovednost stane nasí druhou prirozeností. Stejné to je i s nasím duchovním zivotem. Zivot z Pána se stane nasí druhou prirozeností pouze po verne vykonávaném cvicení, vydrzíme-li celit vsem námahám. Ale kdo vytrvá az do konce, bude spasen. (Mt 24, 12)